Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 52/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ORBIZ, spol. s r.o., se sídlem v Podbořanech, Kaštice 1, zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům 1973/38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2005, č.j. -272, za účasti Vrchního soudu v Praze se sídlem v Praze a vedlejšího účastníka Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, takto :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým byl zamítnut jeho návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Tím byl podle jeho názoru porušen procesní předpis ( ) v takové intenzitě, že bylo i dotčeno ústavně zaručené právo účastníka řízení na spravedlivý proces, zakotvené v základních práv a svobod (dále jen " "). Stěžovatel má za to, že ve věci byly dány podmínky pro delegaci vhodnou, a obšírně odůvodnil názor, že opačné závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a "excesivně překračují i limity nastavené procesní úpravou v , kterou je nutno analogicky užít i v konkurzním řízení". Nesouhlasí s protichůdným vyjádřením navrhovatele (zde konkursu) a jeho tvrzení o místě výkonu (stěžovatelovy) podnikatelské činnosti považuje za "prázdná a bezobsažná". Stávající "procesní stav" mu působí obtíže a je v rozporu se zásadou procesní ekonomie řízení, neboť nejsou respektována individuální hlediska a zvláštnosti věci.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, resp. rozhodnutím v něm vydaným, nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci tato práva dotčena nebyla, a to zjevně.

Dle ustanovení ( , o konkursu a vyrovnání, dále jen "ZKV") se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení , nestanoví-li tento zákon jinak.

Ustanovení , 3 upravuje možnost přikázání (delegace) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti, jakož i právo účastníků řízení vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, jakož i k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.

Určení místní příslušnosti soudů k řízení kogentními kritérii vyjádřenými v a násl. (s určitou výjimkou ustanovení ) má současně za cíl naplnit ústavní zásadu, dle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci ( ). Institut přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje, jsou-li zde mimořádné důvody vhodnosti; ty pocházejí z okolností rozličné povahy, v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků, umístění předpokládaných důkazních prostředků apod., a jejich společným jmenovatelem je především požadavek hospodárnosti a rychlosti řízení.

O delegaci vhodné je povolán rozhodnout nadřízený soud ( ).

I kdyby existovala možnost (odlišným důrazem na ta či ona hlediska vhodnosti) rozhodnout o návrhu na delegaci vhodnou jinak (zde pozitivně), je obtížně představitelné, že vydaným rozhodnutím negativním, je-li jím petrifikován zákonný stav, může nastat situace nepřípustného ústavněprávního rozměru; důvody pro založení výjimky ze zásady by musely být mimořádně silné, aby jejich opomenutí bylo hodnotitelné jako nikoli pouhá procesní nesprávnost, nýbrž nesprávnost extrémní, resp. jako nepřípustná svévole.

Tak tomu v dané věci, i kdyby mohla být coby pravdivá přijata veškerá stěžovatelova tvrzení, zjevně není; jeho výtky mají tradiční podobu a váhu, a obecné soudy jim čelí zpravidla. Stěžovatel nadto zcela opomíjí soudní praxí standardně (a z ústavního hlediska správně) připínaný význam stanovisku ostatních účastníků ( , věta druhá, ), jež je vůči jeho návrhu protichůdné.

Ústavní soud proto nemá důvod, aby do rozhodování obecných soudů zasahoval; nemohlo-li být dotčeno právo na zákonného soudce, není zde objektivně prostor pro úvahu, že napadeným rozhodnutím byla omezena (dotčena) ta stěžovatelova procesní práva, jež jsou pod ochranou norem ústavního pořádku. Obecný soud zamítavé rozhodnutí též přiléhavě a ústavně konformním způsobem odůvodnil.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu