Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 73/06

Ústavní soud České repubiky rozhodl dne 23. února 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Doc. Ing. J. K., CSc., a MUDr. H. K., zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, č. j. -142, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2004, č. j. -103, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2004, č. j. -64, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , a o návrzích stěžovatelů na zrušení ust. a věta první před středníkem , (dále jen " "),

t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelé se ústavní stížností podanou po splnění zákonných podmínek domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť tvrdili, že jimi byla porušena práva plynoucí z a y ČR (dále jen " "), , , odst. 2 a čl 38 odst. 2 d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, , čl 9 odst. 2 a písm. a) Úmluvy o právech dítěte.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , bylo rozhodnuto o změně prvoinstančního rozsudku v tom smyslu, že se zamítá návrh, podle nějž k osvojení nezletilé N. B. není třeba souhlasu její matky.

Pokud jde o zbylá napadená rozhodnutí, Okresní soud ve Zlíně zamítl návrh stěžovatelů na nezrušitelné osvojení nezletilé N. B. Vyšel přitom z toho, že zákonní zástupci nezletilé M. B. a T. X. neudělili k osvojení souhlas předpokládaný ust. , o rodině, ani nebyly splněny podmínky zák. o rodině, upravující případy, kdy souhlas rodičů nezletilé není zapotřebí.

Odvolací soud poté v řízení o odvolání stěžovatelů konstatoval, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající závěry. Odvoláním napadený rozsudek pak potvrdil, když na jeho věcné správnosti nic nezměnil ani fakt, že otec nezletilé v průběhu odvolacího řízení souhlas k jejímu osvojení udělil, ani fakt, že matka nezletilé souhlas v minulosti udělila také, neboť jej následně v příslušném řízení odvolala.

Dovolací soud se ztotožnil se závěry okresního i krajského soudu, proto dovolání zamítl. Učinil tak mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004,

sp. zn.

, podle nějž o osvojení dítěte bez souhlasu rodičů může být rozhodnuto, pouze pokud je v řízení dle § 68 odst. 3 zák. o rodině beze vších pochybností prokázáno naplnění podmínek § 68 téhož zákona.

Stěžovatelé v nezvykle rozsáhlé a až nadbytečně narativní ústavní stížnosti konstatovali, že rozhodnutí obecných soudů zasahují do jejich ústavně garantovaných práv, jejichž výčet ústavní stížnost obsahuje. Zpochybnili rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh na určení, že k osvojení nezletilé není třeba souhlasu matky; a vyslovili přesvědčení, že se obecné soudy (meritorně projednávající osvojení nezletilé N.) měly opětovně zabývat správností tohoto rozhodnutí. Namítli, že v řízení o určení, že k osvojení nezletilé není třeba souhlasu matky, nebyli jako zamýšlení osvojitelé s ohledem na dikci ust. jeho účastníky, a proto zároveň s návrhem na zrušení napadených rozsudků navrhli i zrušení tohoto zákonného ustanovení. Dále stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil ust. , podle nějž v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Tento návrh odůvodnili tím, že použitím daného ustanovení bylo zabráněno soudům rozhodujícím o osvojení nezletilé stěžovateli, aby se dále zabývaly otázkou nutnosti souhlasu matky nezletilé s jejím osvojením, a soudy tak pouze vyšly z již pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně v dané věci.

Po prostudování ústavní stížnosti i souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zčásti zjevně neopodstatněnou, zčásti opožděně podanou.

Z hmotněprávního podústavního hlediska je v posuzovaném případu relevantní ustanovení § 67 odst. 1 věta první zák. o rodině, podle něhož je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se otázkou splnění podmínek pro osvojení nezletilé s ohledem na citované zákonné ustanovení zabývaly pečlivě. Kvalifikovaný souhlas otce nezletilé byl bezpochyby dán, nicméně absence takového kvalifikovaného souhlasu na straně matky nezletilé je zcela zásadní překážkou bránící vynesení rozsudku o osvojení. Obecné soudy při zkoumání, zda je souhlas matky k osvojení nezletilé zapotřebí s ohledem na ust. § 68, resp. 68a zák. o rodině, oprávněně respektovaly rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , kterým byla daná otázka pravomocně vyřešena s negativním závěrem. Prolomení takového rozhodnutí vlastními úsudky obecných soudů posuzujících osvojení nezletilé po věcné stránce, o němž uvažovali stěžovatelé, je s ohledem na princip právní jistoty plynoucí z y a princip závaznosti rozhodnutí soudů (i pro soudy samotné) zcela nemyslitelné (k vázanosti soudů předchozími soudními rozhodnutími viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

). V postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal žádná pochybení takového charakteru a intenzity, které by byly způsobilé přivodit jejich zrušení, když obecné soudy splnily i požadavky již citovaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že právo biologického rodiče dítěte je nezadatelné a v rozhodovací činnosti soudů je nelze opomenout. Tuto skutečnost ústavodárce vyjádřil v a odst. 3 y tak, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona; a péče o děti a jejich výchova jsou právem rodičů. Jiné rozhodnutí obecných soudů ohledně osvojení nezletilé N., než ke kterému - jak je výše popsáno - za daného stavu věci dospěly, by nepřípustně vykročilo z uvedeného ústavního rámce, jakkoli jsou stěžovatelé o kvalitě jimi nabízené péče o nezletilou přesvědčeni a ani Ústavní soud nemá důvod o ní pochybovat.

Pokud jde o návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , jde o návrh opožděný, neboť nesplňuje požadavek , o Ústavním soudu. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že dále zůstává otázkou, zda by se i při jeho včasném uplatnění mohl tímto návrhem zabývat, neboť v řízení o určení, zda je třeba k osvojení nezletilé souhlasu její matky, stěžovatelé nevyužili svého zákonného procesního práva účasti na řízení v postavení vedlejšího účastníka ve smyslu (kterážto okolnost by mohla způsobit nepřípustnost jinak včasného návrhu).

K návrhům stěžovatelů na zrušení ust. věta před středníkem a Ústavní soud uvádí, že pokud byla shledána ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odpadla tím i základní podmínka projednání současného návrhu na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Vzhledem k uvedeným zjištěním dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řízení, jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti.

Návrh na zrušení citovaných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ve spojení s zák. o Ústavním soudu.

Dále Ústavní soud odmítl návrh dle ust. § 43 odst. 1 písm. b) v části, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. .

Dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu byl odmítnut návrh v části, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, č. j. -142, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2004, č. j. -103, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2004, č. j. -64.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2006

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu