Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 208/05

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 23. února 2006

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti S. C., v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce S. S., a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005 č. j. -59, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 č. j. -40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 č. j. 2814/150/03 a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 č. j. 84838/02/196912/5597, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005 č. j. -59, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 č. j. -40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 č. j. 2814/150/03 a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 č. j. 84838/02/196912/5597 se zrušují.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel ve své daňové věci rozhodnutí orgánů veřejné moci [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005 ( -59), rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 ( -40), rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 (2814/150/03) a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 (84838/02/196912/5597)] a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv obsažených v , a d.

Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím ze dne 28. ledna 2005 ( -59) zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 ( -40), jímž byla zamítnuta jeho správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 (2814/150/03), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 (84838/02/196912/5597). Tímto rozhodnutím Finanční úřad v Litoměřicích zamítl podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") žádost stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty za období od 18. září 2001 do 30. května 2002 v celkové výši 1 406 396 Kč, a to za situace, kdy na společnost S. S., a. s. byl dne 18. září 2001 prohlášen konkurs.

Jmenované orgány veřejné moci dovodily, že při postupu správce daně podle tehdy platného , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") a v rámci daňového řízení při současně probíhajícím konkursním řízení dochází k úhradě splatného daňového nedoplatku, tj. k úhradě dluhu na dani, a nikoli k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy. Jinak řečeno, postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle , není to v rozporu s , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť se nejedná o nepřípustnou kompenzaci. Daňovou pohledávkou daňového subjektu vůči státu může být jen daňový přeplatek, který převyšuje případný daňový nedoplatek. Jen takový přeplatek je vratitelný, a to bez ohledu na prohlášení konkursu. Nejvyšší správní soud uvedl, že při posouzení správnosti právního posouzení vycházel ze stanoviska svého pléna ze dne 29. dubna 2004 (publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004) k výkladu vztahu a zákona o konkursu a vyrovnání.

V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - uvádí, že na předmětnou věc bylo nesprávně aplikováno ustanovení a nikoli ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání o nepřípustnosti započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. Uvedené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v , neboť v opačném případě státní orgán zvýhodňuje stát. Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena.

Na základě výzvy Ústavního soudu ( ) se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Ústí nad Labem, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a Finanční úřad v Litoměřicích.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření poukázal na své stanovisko ze dne 29. dubna 2004 (Sst 2/2003-225). Domnívá se, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem uvedlo, že je povinno postupovat podle . Nejednotnost použití daňového přeplatku po prohlášení konkursu byla vyřešena stanoviskem Nejvyššího správního soudu. Finanční ředitelství navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti. Finanční úřad v Litoměřicích ve svém stručném vyjádření uvedl, že se v názoru na danou věc shoduje se stanoviskem nadřízeného orgánu, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem ?nález

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.),

sp. zn.

(uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.),

sp. zn.

(uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.),

sp. zn.

(uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.),

sp. zn.

(uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.),

sp. zn.

(uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 174, vyhlášen pod č. 3/2000 Sb.)?. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem.

V rovině práva jednoduchého na věc dopadají ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a . Podle zákona o konkursu a vyrovnání započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné. Podle pokud vznikne v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu, a to i v případě prohlášení konkursu. Podle se daňový přeplatek použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Přeplatek vrátí správce daně na žádost daňového subjektu za podmínek uvedených v až 8 .

Dotčené orgány veřejné moci dospěly v dané věci k závěru, že postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle v předchozím odstavci zmíněných ustanovení, není to v rozporu s zákona o konkursu a vyrovnání. Fakticky se tím přiklonily k názoru, že právní úprava v a je speciální oproti obecné úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání, čímž byl upřednostněn stát jako konkursní věřitel z titulu daňové pohledávky.

Tento názor nemůže z pohledu ústavněprávního obstát. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních a , a . Pohledávka z titulu daňového přeplatku je tedy součástí konkursní podstaty a stát má postavení konkursního věřitele jako kterýkoli jiný subjekt, přičemž daňové pohledávky státu jsou v konkursním řízení pohledávkami druhé třídy ( zákona o konkursu a vyrovnání). Dotčené orgány veřejné moci se proto v dané věci zaujetím jiného, ústavně nekonformního právního názoru dostaly do rozporu s a d.

Ostatně skutkově i právně obdobná problematika byla již Ústavním soudem řešena nálezy ve věcech

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 145) a

sp. zn.

(uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 76), v nichž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; těmito nálezy, od jejichž rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán ( y).

Za situace, jak byla shrnuta, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako důvodnou a ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena, jako stojící v rozporu s a d, neboť jsou založena na ústavně nekonformním právním názoru, Ústavní soud zrušil [ , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) ], jak je z výroku tohoto nálezu patrno. Podle y jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.