Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 498/05

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. L. V., právně zastoupeného JUDr. Petrem Nevrklou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Jihlava, Královský vršek 25, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2005, č.j. -39, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2004, č.j. -24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 12. srpna 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně.

Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta kasační stížnost, kterou stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. . Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. července 2000, č.j. FŘ 110/403/00-0107.

Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly ustanovení , o dani z příjmů, v tehdy platném znění (dále jen " "). Neuznaly proto, že stěžovatel měl příjem, který nepodléhal zdanění. Uvedl přitom, že právní úprava, která neupravuje jednoznačně záměr zákonodárce, nemůže být nahrazována nepřípustným výkladem, který by mohl vést ke zúžení v právech. Případné pochybení zákonodárce nemůže jít k tíži poplatníka daně, ale k tíži zákonodárce.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti popsal okolnosti, za kterých mu byla daň, podle jeho názoru mylně, vyměřena.

Rozhodnutími soudů v jeho věci mělo dojít ke zkrácení stěžovatele v právech na soudní ochranu a spravedlivý proces, a rovněž v právu zaručeném v d (dále jen " "), podle kterého daně a poplatky ukládat jen na základě zákona.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků. Předseda senátu 2 Afs především uvedl, že kasační stížnost byla nepřípustná ex lege, když předtím Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu a ten následně rozhodl v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tedy v projednávané věci nerozhodoval meritorně, ani tak, s ohledem na předchozí průběh řízení, učinit nemohl, a proto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo toliko rozhodnutím procesním. Pokud stěžovatel brojil proti tomuto usnesení, musel by zpochybnit správnost výkladu ustanovení Nic takového však neučinil a svoji argumentaci směřoval výhradně proti hmotněprávnímu posouzení věci.

K části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně pak předseda senátu Nejvyššího správního soudu poukázal na skutečnost, že kasační stížnost byla ex lege nepřípustná, a proto bylo rozhodnutí krajského soudu napadeno po lhůtě k podání ústavní stížnosti, protože její začátek nebylo možno odvodit od doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V daném případě se totiž nejednalo o poslední procesní prostředek, který by byl přípustný. Nejvyšší správní soud se tedy při rozhodování o něm nacházel v jiné situaci, než na jakou pamatuje ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), neboť důvody jeho odmítnutí nezávisely na jeho uvážení.

Předseda senátu Krajského soudu v Brně zopakoval právní závěry krajského soudu v projednávané věci a odůvodnil aplikaci příslušných právních norem v projednávané věci.

Společně s vyjádřením doručil účastník Ústavnímu soudu rovněž spis vedený ve věci u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. . Ústavní soud si navíc vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. . Vyjádření účastníků neobsahovala nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je soud stěžovateli k případné replice nezasílal.

Z obsahu spisu, ústavní stížnosti a listin mohl Ústavní soud dospět k závěru, že ústavní stížnost je dílem opožděná a dílem zjevně neopodstatněná.

Z připojeného spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Jihlavě vydal dne 1. listopadu 1999 dodatečný platební výměr č. 990000291, č.j. 99048/99/314912/5300, na částku 5,503.664,- Kč. Proti tomu stěžovatel podal stížnost, kterou Finanční ředitelství v Brně dne 17. července 2000, pod č.j. FŘ 110/403/00-0107, zamítlo. Správní žalobě stěžovatele vyhověl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č.j. -36. Proti rozhodnutí krajského soudu podalo Finanční ředitelství v Brně kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. . Rozhodnutí správního soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení ve věci. Přitom vyslovil právní názor, kterým byl krajský soud při dalším rozhodování vázán. Krajský soud v Brně ve věci nově rozhodl (napadeným rozsudkem sp. zn. ) a správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zamítl. Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud v ústavní stížnosti napadeným usnesením.

Zákonodárce stanovil pro podání ústavní stížnosti preklusivní lhůtu uvedenou v ustanovení . Její počátek odvodil od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje. Běh lhůty tedy není možno odvozovat od rozhodnutí o procesním prostředku, který zákon k ochraně práv nepřiznal. Pokud bylo stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci doručeno napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 24. ledna 2005, započal běh lhůty k podání ústavní stížnosti tímto dnem. Na část ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, je tedy třeba pohlížet jako podanou po lhůtě, která marně uplynula dne 25. března 2005. K tomu Ústavní soud odkazuje na doposud nepublikovaný nález v obdobné věci ze dne 4. dubna 2005,

sp. zn.

(viz. toliko www.judikatura.cz).

V části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud ztotožňuje se závěry účastníka uvedenými ve vyjádření k ústavní stížnosti, tedy, že stěžovatel nenapadl procesní postup Nejvyššího správního soudu, který kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou, přičemž ústavní stížnost je z podstatné části opakováním skutkových tvrzení uvedených již v samotné kasační stížnosti.

Stěžovatel ve svém podání neuvedl, v čem mělo spočívat pochybení Nejvyššího správního soudu, a svoji ústavněprávní argumentaci zúžil pouze na konstatování odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a práva na zákonné uložení daní a poplatků.

Jakkoliv ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci, konstatuje Ústavní soud, že mu nepřísluší zabývat se skutkovým hodnocením věci, nýbrž pouze kontrolou dodržování základních práv a svobod v řízení před soudy. Pokud k takovému omezení v řízení nedošlo, není na Ústavnímu soudu, aby posuzoval výklad hmotně právních norem, které učinily obecné soudy při řízení o věci samé. Odlišnost právního závěru stěžovatele, která koresponduje s jeho neúspěchem v řízení, chápe Ústavní soud jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, a to za situace, kdy stěžovatel de facto napadl jen rozhodnutí o nepřípustnosti procesního prostředku.

Pokud tedy jde o namítané porušení y, ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, konstatuje Ústavní soud, že k tomuto zásahu by mohlo dojít jen tehdy, pokud by byla interpretace provedená stěžovatelem v souladu s příslušnými právními předpisy. Takový soulad však nezávislé soudy neshledaly. Stěžovatel tak opírá své tvrzení o protiústavnosti rozhodnutí správního soudu pouze o svůj odlišný právní názor.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu