Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 148/05

Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2006 o ústavní stížnosti Z.P., zastoupeného JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem, AK se sídlem Hybernská 9, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, čj. -283, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 5. 2002, čj. -250, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o žalobě J. V. na určení neplatnosti darovací smlouvy, na určení neplatnosti závěti zemřelé A. V. a o určení vlastnictví ke konkrétně specifikované bytové jednotce.

Stěžovatel stručně zrekapituloval obsah řízení před obecnými soudy, ve kterém vystupoval na straně žalované, a rozvedl své námitky zaměřené na provedené dokazování a jeho hodnocení. Stěžovatel jako nabyvatel majetku po zemřelé A. V. nejprve poukázal na to, že jmenovaná byla převezena do Psychiatrické léčebny v Bohnicích, aniž k takovému kroku dala svůj souhlas, a byla zde hospitalizována bez souhlasu opatrovníka či na základě soudního rozhodnutí, v důsledku čehož došlo k porušení jejích práv ústavně zaručených v y. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, podle kterých lékařskou diagnózu nelze stavět nad právo, a dožadoval se důsledného respektování ustanovení y. Směrem ke své osobě pak obecným soudům vytknul, že neakceptovaly jeho návrhy na provedení důkazů, kterými hodlal mimo jiné prokázat, že A. V. netrpěla duševní poruchou a že byla plně způsobilá k pořízení závěti.

Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 určil, že darovací smlouva uzavřená dne 7. 4. 1997 mezi zemřelou A. V. jako dárcem a Z. P. jako obdarovaným, jejímž předmětem byla bytová jednotka specifikovaná ve výroku rozsudku, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech a zařízení domu a nebytových prostorách, jakož i na stavebním pozemku, je neplatná, dále určil, že závěť A. V. sepsaná dne 12. 12. 1996, odkazující zmíněné nemovitosti stěžovateli, je neplatná a že řízení o určení, že vlastníkem předmětné bytové jednotky a podílovým spoluvlastníkem společných částí domu a stavebním pozemku je J. V., zastavil.

K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku týkajícím se určení neplatnosti darovací smlouvy tak, že žalobu zamítl a ve vyhovujícím výroku týkajícím se určení, že závěť je neplatná, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Výrok o zastavení řízení o určení vlastníka, resp. spoluvlastníka předmětných nemovitostí, odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I.stupně k dalšímu řízení. Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 3 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 21. 2. 2003.

Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2004, čj. -332, kterým bylo jeho dovolání podané proti potvrzujícímu a měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu bylo dovolání odmítnuto proto, že stěžovatel nebyl k podání dovolání subjektivně legitimován (měnícím výrokem byla žaloba zamítnuta a stěžovateli jako žalovanému nemohla být takovým rozhodnutí způsobena žádná újma na jeho právech, a proto nemohl mít na zrušení takového rozhodnutí z objektivního hlediska žádný skutečný zájem); ve vztahu k potvrzujícímu výroku bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné [důvody uvedené stěžovatelem nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení nebo odst. 3 a přípustnost dovolání podle ustanovení a b) nebyla dána]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel nenapadl ústavní stížností (nelze tak dovodit ani z jejího obsahu), pouze uvedl, že bylo doručeno jeho právnímu zástupci dne 28. 1. 2005.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému pojednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.

V projednávaném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2004 (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato lhůta je lhůtou procesní; citované kogentní ustanovení , jímž je Ústavní soud vázán dle y, neumožňuje prominutí či prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Z výše uvedeného vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu II. stupně lze odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jen za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Dovolání bylo odmítnuto podle ustanovení věty první ve spojení s ustanovením (bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn - závěr vztahující se k měnícímu výroku rozsudku soudu II. stupně) a ve spojení s ustanovením (směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné - závěr vztahující se k potvrzujícímu výroku). Podle Nejvyššího soudu dovolací důvody vymezené stěžovatelem v dovolání přípustnost dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, založena nebyla, neboť stěžovatel namítal (shrnutě vyjádřeno) neúplně zjištěný skutkový stav věci vycházející z neúplného dokazování. Z těchto závěrů vzal Ústavní soud za prokázané, že dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR. Takový případ by nastal, kdyby stěžovatel předestřel dovolacímu soudu otázku (argumentaci), kterou považoval za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu. Pokud by tuto otázku co do její kvality dovolací posoudil opačně, pak by vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu ČR upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního. Pakliže taková otázka (argumentace) předložena nebyla, nelze než uzavřít, že po odmítnutí stěžovatelova dovolání, jakožto nepřípustného z důvodu shora uvedeného, nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu I. a II. stupně odvíjet až od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

Za daného procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu I. a II. stupně počítat od doručení rozsudku Městského soudu v Praze, tj. ode dne 21. 2. 2003. Byla-li však ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 15. 3. 2005, stalo se tak zjevně po lhůtě k jejímu podání stanovené. Ústavní soud se proto věcnými námitkami stěžovatele nemohl zabývat. Pro úplnost pohledu Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost v části směřující proti zrušujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze by musela být i v případě včasného podání ústavní stížnosti odmítnuta pro nepřípustnost, neboť samotný kasační výrok soudu není způsobilý jakkoliv zasáhnout ústavně zaručená práva stěžovatele; výrok Obvodního soudu pro Prahu 3 o zastavení řízení o určení, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, v důsledku kasace právně neexistuje, pročež požadavek na jeho zrušení Ústavním soudem by byl rovněž návrhem nepřípustným. K námitce stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv zemřelé A.V. (spojené s odkazy na citované nálezy Ústavního soudu vztahující se k ochraně osobní svobody jednotlivce v případě jeho převzetí nebo držení v ústavní zdravotnické péči bez jeho souhlasu) Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany, což jinak vyjádřeno znamená, že stěžovatel musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost za někoho jiného.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. února 2006

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj