Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 739/05

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2005, čj. -9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2004 se F. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil nadepsané usnesení krajského soudu ze dne 10. 11. 2005 a uložil Okresnímu soudu ve Znojmě jednat v právní věci vedené pod sp. zn. .

Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel se návrhem podaným u Okresního soudu ve Znojmě domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. , ve které žádá přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. V uvedené civilní věci okresní soud usnesením ze dne 4. 2. 2004 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u něho pod sp. zn. , a to s odůvodněním, že ve smyslu probíhá řízení, které řeší otázku, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že nečinnost okresního soudu nelze považovat za dané situace za průtah a návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že řízení vedené pod sp. zn. zahájil žalobou ze dne 7. 8. 2001. Kromě toho před stejným okresním soudem vede jako strana žalující i další řízení sp. zn. a sp. zn. . Dle jeho názoru ve všech těchto řízeních je porušováno jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a , a y (dále jen " "). Ústavněprávní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ústavní stížnost neobsahuje. Stěžoval vyjádřil pouze svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu o neexistenci zbytečných průtahů s tím, že jej považuje za rozporný s prokázanými skutečnostmi.

Ústavní soud se seznámil s obsahem shromážděných podkladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele se závěrem Krajského soudu v Brně, že v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě pod p. zn. , ve které se domáhá přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, nedochází k neodůvodněným průtahům, neboť probíhá jiné řízení (sp. zn. ), v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatel se tak fakticky domáhal, aby Ústavní soud tento závěr krajského soudu přehodnotil a sám dospěl k závěru odlišnému, tedy že otázku, na jejíž vyřešení čeká okresní soud, může sám posoudit jako otázku předběžnou - jak uvedl v odůvodnění své stížnosti.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ě, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). V daném případě je však zřejmé, že závěry krajského soudu ohledně existence podmínek pro přerušení řízení ve věci sp. zn. by nesprávné - mohly by bezprostředně zasáhnout základní právo na projednání věci obecnými soudy bez zbytečných průtahů. Proto se jimi Ústavní soud přímo zabýval, nicméně nedošel k závěrům odlišným od závěrů krajského soudu obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení.

Ústavní soud je toho názoru, že z hlediska práva na projednání věci sp. zn. bez zbytečných průtahů bude rozhodující, zda toto právo je, či bude respektováno v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. . V tomto směru však ústavní stížnost a její petit neobsahuje jakákoliv konkrétní tvrzení a návrhy, jež by otevíraly cestu k přezkumu posledně uvedeného řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře (viz např. nález ve věci

sp. zn.

uveřejněný pod č. 83 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 281 a násl.), tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Z. proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v ě a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (viz např. nález ve věci sp. zn.

, uveřejněný ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 39).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu