Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 47/06

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 18, a Krajského soudu v Brně se sídlem v Brně, Rooseveltova 16, proti rozsudku tohoto soudu ze dne 12.4.2005, č.j. - 26, takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností dožaduje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek pro uznání podle , kterým jí byla uložena povinnost k peněžitému plnění.

Obšírně přednesla důvody, pro které považuje rozhodnutí soudu za nezákonné, a ve stížnosti též tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d a právo na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mělo se tak stát tím, že soud ignoroval požadavek, aby skutkový základ uplatněného nároku byl řádně zjištěn, a že se náležitě nezabýval otázkou důsledků toho, že daný spor zahrnoval tzv. cizí prvek (jmenovitě z hlediska určení rozhodného hmotného práva). Stěžovatelka nečiní pochybným, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ( ) byly splněny, neboť její zástupce vskutku na výzvu soudu podle nereagoval ( ), a připouští, že nevyčerpala všechny dostupné opravné prostředky a že stížnost podala po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Je však přesvědčena, že podaná stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, zejména co do určení rozhodného (cizího) práva, a také proto, že soud "nepostupoval podle platných právních předpisů".

Podle a e/ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, nebo jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv jednotlivců, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti.

Nesouhlas s rozsudkem soudu prvního stupně může dotčený účastník vyjádřit zásadně v odvolání (srov. ); je-li podle práva přípustné, a účastník tak neučiní, nemůže být řeč o tom, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( ).

Úprava odvolání proti rozsudku pro uznání vydanému podle je specifická tím, že - ačkoli odvolání je přípustné (srov. , 2 ) - odvolacím důvodem jsou jen vady uvedené v a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání. Stav, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, nastane zcela zjevně, jestliže až v ústavní stížnosti namítne okolnosti, jež mohl uplatnit jakožto způsobilé odvolací důvody již v odvolání.

Na roveň tomu je namístě klást i situace, kdy stěžovatel sice uplatňuje odvolací důvody jiné než přípustné, jejichž uplatnění se však fakticky vzdal tím, že v řízení uplatněný nárok coby žalovaný uznal ( ), anebo ponechal bez adekvátní procesní reakce výzvu soudu podle , pročež k uznání došlo cestou zákonné fikce podle Nevyčerpání opravných prostředků se logicky spojuje již s tím, že účastník - založením podmínek pro vydání zvláštní formy rozhodnutí - jejich "čerpání" procesním postupem, který zvolil, pro sebe omezil, resp. tímto postupem založil stav, kdy je jejich úspěšné uplatnění vyloučeno.

Účastník občanskoprávního řízení, který svým procesním jednáním způsobí, že soud v souladu se zákonem vydal rozsudek pro uznání (, 3 ), nemůže vycházet z toho, že právě tím lze pominout jinak přípustné řádné (mimořádné) opravné prostředky, aniž by byly dotčeny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

I kdyby bylo možné připustit opak, byla by ústavní stížnost podána opožděně, neboť napadený rozsudek nabyl právní moci 27.5.2005 (viz doložku vykonatelnosti připojeného stejnopisu), zatímco ústavní stížnost byla podána až 6.1.2006. Podle ustanovení platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva

poskytuje; nebylo-li by zde účinného opravného prostředku, musí 60-ti denní lhůta k podání stížnosti nutně běžet již od doručení napadeného (prvostupňového) rozhodnutí.

Stěžovatelka nevyčerpání opravných prostředků a opožděnost podání ústavní stížnosti ostatně připustila, a ani se (důvodně) nedožaduje, aby bylo jako relevantní zhodnoceno, co sama nabízí k vysvětlení, totiž údajně "hrubé porušení povinnosti (jejího) právního zástupce". Dovolává se však ustanovení , podle něhož nebude ústavní stížnost přesto odmítnuta, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Důvody užití citovaného ustanovení však Ústavní soud neshledává. Tvrzení o "závažných porušení zákona", jež mají spočívat v tom, že si soud neopatřil pro své rozhodnutí (podle stěžovatelky) správná a úplná skutková zjištění, a že nezohlednil existenci tzv. cizího prvku a potažmo podcenil otázku určení aplikovatelného práva, úsudek o významovém přesahu individuálního sporu do poměrů obecných nikterak neosvědčují; výsledek sporu byl založen zcela mimo ně, uznáním žalobcem uplatněného nároku, a procesní povinnost soudu rozhodnout podle takového uznání zásadně (ve smyslu použitelnosti pro obdobné případy) jimi zpochybněna není.

S odkazem na citované ustanovení proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2006

Vladimír K ů r k a v. r.