Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 12/06

Ústavní soud Ćeské republiky rozhodl dne 7. února 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. A. H. a Ing. P. Z., právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Barákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. ,

t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelé se svou ústavní stížností po splnění zákonných náležitostí domáhali, aby Ústavní soud zrušil nadepsané rozhodnutí. Konstatovali, že jím byla porušena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle y, nadto v rozhodnutí stěžovatelé shledali i porušení principu právní jistoty, plynoucího z y ČR.

Napadeným rozhodnutím změnil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesení Okresního soudu v Olomouci, jímž bylo k návrhu stěžovatelů zastaveno řízení o výkon rozhodnutí prodejem vlastnického podílu k nemovitostem povinné M. Š. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že povinné stanovil povinnost jejich zaplacení, jakož i povinnost zaplatit náklady řízení vzniklé státu. Proti tomuto usnesení podala povinná do výroku o nákladech řízení, vč. nákladů státu, odvolání, kterému Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci vyhověl a stanovil, že stěžovatelé na jedné straně a povinná na straně druhé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení státu částku ve výši 24.350,- Kč, přičemž účastníci vykonávacího řízení vzájemně právo na náhradu nákladů řízení nemají. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že stěžovatelé si nepočínali s náležitou mírou pečlivosti, když návrh na zastavení řízení o výkon rozhodnutí podali proto, že s odstupem několika let po jeho zahájení učinili další návrh na nařízení exekuce dle zák. , exekučního řádu, ze stejného titulu a exekuční řízení bylo nařízeno rovněž prodejem spoluvlastnického podílu povinné na týchž nemovitostech.

Porušení práva na spravedlivý proces dle y stěžovatelé spatřovali v tom, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezohlednil, že náklady vykonávacího řízení vznikly zaviněním povinné, která nepravdivě namítala svou nezpůsobilost k právním úkonům v době podpisu notářského zápisu, jenž se posléze stal exekučním titulem. Proto pak bylo nutné vypracovat znalecké posudky, které prokázaly, že povinná k právním úkonům způsobilá byla, čímž náklady řízení vznikly. Porušení principu právní jistoty ve smyslu y ČR stěžovatelé shledali v tom, že obecné soudy nejdříve vydaly pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ovšem samotný výkon rozhodnutí nebylo možné realizovat, neboť prvoinstanční soud připustil zkoumání duševního stavu povinné. Celé řízení tak probíhalo po dobu čtyř let; tuto dobu stěžovatelé považují za neúměrně dlouhou a v rozporu s y.

Po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti ( y). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody ( zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004,

sp. zn.

).

Ohledně námitky porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces se Ústavní soud se stěžovateli neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Je zcela v souladu s příslušnými právními normami, že obecný soud za dané situace přičetl zavinění vzniku nákladů řízení stěžovatelům. Ústavní soud nezpochybňuje fakt, že náklady řízení o výkon rozhodnutí vznikly nutností znaleckého posuzování duševního stavu povinné. Ovšem tuto skutečnost by obecné soudy musely přičíst k tíži povinné v případě, že by byl výkon rozhodnutí skutečně zrealizován. Pakliže stěžovatelé sami založili překážku věci zahájené podáním nového návrhu dle exekučního řádu ve chvíli, kdy stát byl v původním vykonávacím řízení již zatížen placením jeho nákladů, napadené rozhodnutí nepochybně odpovídá ve výrocích o nákladech řízení zákonným nárokům.

Co do stěžovateli namítaného porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je předně zapotřebí konstatovat, že obsah ústavní stížnosti v tomto směru ani v nejmenším nekoresponduje se závěrečným návrhem ústavní stížnosti. Ústavní soud se však v souladu se svou dosavadní judikaturou cítí vázán stížnostním petitem, z nějž vykročit nemůže, a proto se po obsahové stránce námitkou porušení práva dle y nemohl zabývat.

Rovněž námitkou porušení principu právní jistoty, plynoucího z y ČR, se Ústavní soud nemohl věcně zabývat. Důvodem je ust. zák. o Ústavním soudu, podle nějž jsou fyzické a právnické osoby oprávněny podat podle písm. d) y ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda. Ust. y ČR je však třeba považovat za objektivní právní normu obsahující právní princip, nikoli základní právo či svobodu, a proto je ústavní stížností uplatnitelné jen ve spojení se základním právem či svobodou obsaženými v ústavním pořádku České republiky. Tudíž izolované tvrzení o porušení principu právní jistoty nesplňuje zákonné podmínky přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním, není-li (jako v posuzovaném případě) podepřeno konkrétním zásahem do některého ze základních práv či svobod.

Lze shrnout, že obecný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s právním řádem, jakož i právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem. Jeho postup nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, proto neporušily základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Ve zbytku ústavní stížnosti se Ústavní soud s ohledem na výše vymezené důvody námitkami stěžovatelů věcně zabývat nemohl, proto postupoval dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

Brně dne 7. února 2006

František Duchoň, v. r.

předseda senátu