Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 747/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J.J., zastoupené advokátem JUDr. J.V., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, čj. - 210, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2004, čj. - 179, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která po doplnění ze dne 7. 1. 2005, splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").

Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými ve sporu o výživné manželky, byla porušena její práva zaručená , , , 2, a d (dále jen ""). Podle stěžovatelky k porušování jejích práv docházelo již v rozvodovém řízení, což měl konstatovat i Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 3. 2003,

sp. zn.

, a dochází k němu i v řízeních souvisejících. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle kterého by přiznání výživného v její věci bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatelky ve věci rozhodovaly podjaté soudkyně, s nimiž měla osobní a profesionální konflikty. V řízení jsou ukládány povinnosti pouze stěžovatelce (jako žalobkyni), soudy nepřihlížejí k jejím důkazním návrhům. Řízení je bezdůvodně protahováno.

Z označených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, podanou dne 23. 4. 2001, domáhala přiznání výživného manželky ve výši 25 000,-- Kč měsíčně. Ve věci rozhodl obvodní soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 5. 4. 2004, čj. - 179, tak, že žalobu stěžovatelky zamítl (předcházející tři rozsudky byly vždy zrušeny odvolacím soudem). K odvolání stěžovatelky v Praze, jako soud odvolací, zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, čj. - 210.

Stěžovatelka především polemizuje se závěrem obecných soudů, podle kterého by přiznání výživného manželky, v jejím případě, bylo v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud není další odvolací instancí v rámci obecného soudnictví a k posuzování interpretace podústavního práva obecnými soudy přistupuje pouze za splnění zcela specifických a výjimečných podmínek (viz např. nález

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98, str. 17]).

Postoj Ústavního soudu k výkladu pojmu dobrých mravů obecnými soudy vyplývá z četné judikatury (viz např. nález

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, str. 217] nebo nález

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, str. 383]).

Obecné soudy v této věci dospěly k závěru, že stěžovatelka v době podání žaloby splňovala podmínky pro přiznání výživného. Ovšem za situace, kdy řízení o rozvod účelově protahovala (zejména opakované nedostavení se k jednání, vznášení námitek podjatosti, návrhy na delegaci jinému soudu), by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy, s ohledem na ustanovení zákona o rodině a odst. . Ústavní soud nespatřuje na tomto závěru nic ústavně nekonformního, nejedná se o interpretaci svévolnou ani extrémní, možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů ve smyslu výše citované judikatury zde tedy není dána. Argumentace obecných soudů je zcela konzistentní, racionální a logicky odůvodněná. Procesní postup a aplikace podústavního práva byly ústavně souladné, nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nedošlo ani k zásahu do jiných ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Pokud stěžovatelka ve své stížnosti několikrát odkázala na usnesení

sp. zn.

, v němž měl Ústavní soud konstatovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, je nutno podotknout, že v uvedené věci nebyl návrh stěžovatelky vůbec meritorně projednáván (její stížnost byla podle odmítnuta jako nepřípustná) a v tomto usnesení není vůbec nic o tom, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41).

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd [y ČR]. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 281).

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka rovněž navrhla vydání nálezu, kterým by se upravil , , ve znění pozdějších předpisů, tak, že by se do ustanovení vložila další věta, formulovaná stěžovatelkou. Ústavní soud je podley ČR [ písm. a), b)] pouze tzv. negativním zákonodárcem, v jehož působnosti je zrušit zákon nebo jiný právní předpis, nikoli tvořit právní předpisy nové, nebo předpisy již existující nějak doplňovat. Tento návrh splňuje podmínky pro jeho odmítnutí jako návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [ ].

I pokud by se jednalo o kvalifikovaný návrh na zrušení zákona, takový návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 351).

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu