Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 21/06

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele F.K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2005 č. j. -116, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že v jeho výroku jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování tamtéž označených věcí. Stěžovatel s odkazem na blíže rozvedené okolnosti tvrdil, že uvedení soudci jsou podjatí z důvodu politického a společenského tlaku na soudce, vytvořeného v ČR ve vztahu k jeho kauzám, přičemž je nutno uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

(konkrétně argument o objektivní úvaze, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl),

(argument, dle něhož postačí, že lze mít pochybnosti o podjatosti) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (argument vycházející z toho, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti). Stěžovatel s ohledem na jím vyvozovanou podjatost soudců posléze namítal porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud má za to, že v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v , a proto postačí na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Dle názoru Ústavního soudu nevykročil z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv, pokud konstatoval, že samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se nedají považovat samy o sobě za skutečnosti, které by objektivně ohrožovaly nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je naprosto základním principem fungování soudní moci zakotveným vě, když je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Označené argumenty obsažené v citovaných judikátech na stěžovatelem formulované výtky z pohledu kontextuálního potom bez dalšího nedopadají, přičemž ztěží možno po soudcích požadovat, jak stěžovatel uvádí (namítá) v ústavní stížnosti, aby "prokázali", "že se od vlivu politiků distancují, a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni".

Protože porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2006