Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 770/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele T. S. N., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, o ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. , a vyslovení výroku, že Vrchní soud v Praze porušil svým usnesením, navazujícím na rozhodnutí vydaná bez slyšení stěžovatele, základní práva stěžovatele, garantovaná a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. a vyslovení výroku, že Vrchní soud v Praze porušil svým usnesením, navazujícím na rozhodnutí vydaná bez slyšení stěžovatele, základní práva stěžovatele, garantovaná a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

Dle náhledu stěžovatele došlo postupem Vrchního soudu v Praze k porušení ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu garantované a 5d (dále jen "") a práva na spravedlivý proces garantovaný , a 3 a d. Dále mělo údajně dojít též k zásahu do práv, jež jsou stěžovateli garantovány Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel je stíhán pro trestný čin dle ustanovení § 140 odst. 1 a 3 písm. a) a b) zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), přičemž od 17. 6. 2004 se nachází ve vazbě.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. , bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Jmenovaný soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, jenž nemá na území České republiky rodinné či obdobné vazby a v případě prokázání viny mu hrozí uložení trestu odnětí svobody v rozmezí od 10 do 15 let. Obecný soud dále zohlednil i tu skutečnost, že se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti, pro níž je stíhán relativně dlouhou dobu a že nemá prokazatelný legální příjem. S názorem Městského soudu v Praze se stěžovatel neztotožnil a v zákonné lhůtě podal stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, v níž označil napadené rozhodnutí za nedůvodné a i s ohledem na nedostatečné odůvodnění za nezákonné. Stěžovatel dále namítl, že skutkový stav zjištěný Městským soudem v Praze neodpovídá skutečnosti, neboť stěžovatel má v ČR díky své družce a synovi silné rodinné vazby. Samotná vysoká trestní sazba, jíž je stěžovatel ohrožen, pak není dle jeho mínění důvodem vazby dle ustanovení § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ").

Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. , stížnost stěžovatele v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) TŘ zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že stěžovatel byl v rámci řízení před Vrchním soudem slyšen, přičemž znovu přednesl, popřípadě rozšířil a dále konkretizoval shora uvedené námitky. Mimo jiné zdůraznil, že má v ČR družku a dítě a v případě propuštění se nebude skrývat a že bude řádně přebírat poštu od orgánů činných v trestním řízení. Soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, následně uzavřel, že soud prvního stupně respektoval a dodržel procesní postup stanovený trestním řádem, rozhodl o vazbě dle ustanovení § 71 odst. 5 TŘ a dovodil též trvání vazebních důvodů.

Stěžovatel se se závěry Vrchního soudu v Praze neztotožnil a v zákonné lhůtě podal předmětnou ústavní stížnost. V odůvodnění ústavní stížnosti pak uvedl, že v rámci slyšení před Vrchním soudem v Praze nebylo jeho právní zástupkyni umožněno reagovat na údaj obžalovaného, dle něhož nebyl do tohoto dne v rámci rozhodování o vazbě slyšen před soudem. Stěžovatel tak údajně nemohl vysvětlit Městskému soudu v Praze své vztahy se synem a družkou, jež ho pojí k místu bydliště v ČR. Stejně tak nemohl objasnit své možnosti obživy, kdy soud bez dalšího předpokládal neprokazatelný zdroj příjmů, z čehož pak dovodil obavu z vazebního důvodu dle § 67 písm. c) TŘ. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítá tu skutečnost, že byl před Vrchním soudem v Praze sice slyšen, ovšem jeho obhájkyni nebyl poskytnut žádný prostor k vyjádření a doplnění podané stížnosti, což soud odůvodnil tím, že se jednalo pouze o výslech obžalovaného a samotné neveřejné zasedání bude probíhat jindy.

III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jehož usnesení bylo napadeno předmětnou ústavní stížností, a konstatuje, že v postupu jmenovaného soudu neshledal taková pochybení, pro něž by musel napadené rozhodnutí zrušit.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti té skutečnosti, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. , zamítl stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. , o prodloužení trvání vazby, jež bylo vydáno bez slyšení stěžovatele. Dle náhledu Ústavního soudu je při posuzování dané situace třeba vyjít především z myšlenkové konstrukce, o níž se opírá nález pléna Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 22. 3. 2005 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.). Citovaný nález pléna uvádí, že právo být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlivého procesu. V souvislosti s danou problematikou je však třeba poukázat na skutečnost, že z práva obviněného být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná (k tomu srovnej též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu

).

Z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 22. 9. 2005, jehož se účastnil jak stěžovatel, tak i jeho právní zástupkyně, vyplývá, že stěžovatel byl před vynesením napadeného usnesení vrchního soudu k důvodům vazby slyšen, ovšem jeho námitky a vysvětlení nevedly jmenovaný soud k závěru, že by důvod vazby pominul. Jestliže důvody vazby existovaly i poté, co byl stěžovatel před vrchním soudem slyšen, lze mít za to, že tyto důvody vazby byly dány i v době, kdy o nich rozhodoval Městský soud v Praze (k tomu též srovnej dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

).

K předmětné věci je třeba též uvést, že o obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele rozhodl Ústavní soud již 11. 1. 2006, přičemž nedospěl k závěru, že by došlo v souvislosti s výkonem jeho vazby k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (srov. ).

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 2. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu