Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 517/03

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Brno, Zachova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 7. 2003, čj. - 171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, čj. - 154, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností O. D. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení y ČR, , a d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Dodatkového protokolu k Úmluvě, , 2 Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako nepřípustné, dovolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. . Tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby žalovaní, Městská část Praha 3 a Obec Hlavní město Praha, byli zavázáni vydat mu dům na stavební parcele č. 2801/1 a stavební parcelu č. 2801/1, vše zapsané u Katastrálního úřadu Praha - město na listu vlastnictví č. 1636 pro Obec Praha, katastrální území Žižkov.

V ústavní stížnosti a jejích dodatcích stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že se obecné soudy nezabývaly jeho nárokem na vydání majetku také podle obecného práva o vlastnictví, vyloučily z hodnocení všechny skutečnosti svědčící v jeho prospěch a nepřihlédly k prokázaným skutečnostem. Přesto, že podal dvě včasné výzvy k vydání předmětného majetku, soudy se nezabývaly zjištěním, kdo je povinnou osobou ve smyslu , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Jeho restituční nárok zamítly z důvodu, že nevyzval povinnou osobu k vydání předmětného majetku a žalobu podal opožděně. Stěžovatel tvrdí, že žalobu opožděně nemohl podat, neboť předmětný dům byl podstatně zhodnocen ( a ) a lhůta k vydání, a tedy i počátek běhu promlčecí doby, se váže k oznámení ministerstva financí o výši zhodnocení. Vzhledem k tomu, že ministerstvo dodnes nekonalo, lhůta nemohla uplynout a žaloba byla podána včas.

K výzvě Ústavního soudu, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), Nejvyšší soud ČR uvedl, že ústavní stížnost obsahuje stejné argumenty, jaké stěžovatel uvedl již v dovolání. Stěžovatel v řízení uplatnil i své nároky jako vlastníka, podle (dále jen ""). Nejvyšší soud ČR se prejudicielně zabýval správností úvahy odvolacího soudu a neměl důvod ani možnost odchýlit se od posouzení předmětu řízení učiněného odvolacím soudem, z jehož rozsudku je zjevné, že nárok stěžovatele (s ohledem na vázanost petitem) byl subsumovatelný pod skutkovou podstatu Tato skutečnost navíc jasně plyne z výslovného tvrzení, že k odnětí věci právním předchůdcům stěžovatele došlo bez náhrady, podle vládního Právě za účelem nápravy křivd způsobených aplikací této podzákonné normy byl přijat Vzhledem k tomu, že odvolací soud neřešil otázku zásadního právního významu, neboť jím zaujatý výklad je v souladu s konstantními závěry rozhodovací praxe obecných soudů, týkající se , bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. V řízení o dovolání nedošlo k žádnému zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatele a ústavní stížnost není opodstatněná.

Odvolací soud z důvodu stručnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Z předložených podkladů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31. 10. 1995 u soudu prvního stupně návrh na zahájení řízení označený jako "Návrh na vydání majetku podle , a zákona č. 164/1994 Sb." V něm uvedl, že v souladu s restitučními předpisy uplatňuje svůj nárok na vydání shora specifikovaných nemovitostí soudní cestou, neboť odpůrci majetek dobrovolně nevydali. Po několika úpravách petitu a řadě jednání soud prvního stupně jeho návrh zamítl. S ohledem na způsob odebrání majetku státem posoudil restituční nárok stěžovatele podle Zjistil, že stěžovatel výzvu k vydání předmětných nemovitostí svým jménem nepodal, ani nedoložil, že by některou z jím uváděných výzev, které měla podat jeho matka, doručil, resp. že by byla odeslána povinné osobě. Žaloba byla navíc podána opožděně, neboť pokud by stěžovatel výzvu k vydání věci podal řádně a včas, měl možnost uplatnit svůj nárok u soudu nejpozději dnem 31. 5. 1994, ale žalobu podal až dne 31. 10. 1995. Pro úplnost doplnil, že právní předchůdkyně E. D. nebyla pokrevní příbuznou stěžovatele, proto by se eventuální restituční nárok vztahoval pouze k jedné polovině požadovaných nemovitostí.

Odvolací soud v potvrzujícím rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal podání výzvy k vydání věci podle , a tím jeho případné právo zaniklo. Souhlasil i s tím, že žaloba na vydání věci byla podána pozdě. Názor stěžovatele, že soud prvního stupně měl posuzovat jeho nárok také podle obecných právních předpisů (zřejmě podle ), posoudil jako nesprávný. Žaloba byla vymezena vylíčením rozhodných skutečností a žalobním petitem jako restituční nárok. Žaloba podle obecných předpisů ( ) by musela vycházet ze zcela jiných rozhodných skutečností a obsahovat jiný žalobní petit. V daném případě stěžovatel od počátku vylíčil okruh rozhodných skutečností jako uplatnění restitučního nároku, a nikoli jako uplatnění práva na ochranu vlastníka.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění potvrdil závěr, že stěžovatel nepodal řádně a včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí, nejednalo se o uplatnění práva na ochranu vlastníka, ale o restituční nárok. I kdyby stěžovatel podal výzvu řádně a včas, jednalo by se o žalobu podanou opožděně.

Po přezkoumání obsahu spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 3 a napadených rozhodnutí Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by jej opravňovalo k zásahu. Stěžovatel opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání a v dovolání. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší. Podstatou ústavní stížnost je nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení.

Podmínky, za nichž mohly být některé majetkové křivdy odstraněny, byly kogentním způsobem vymezeny restitučními zákony. Na obecných soudech bylo posoudit, zda podmínky, stanovené zákonem pro vydání majetku, byly či nebyly splněny. Podmínky, za nichž se vydávaly věci odňaté fyzickým nebo soukromým právnickým osobám, podle vládního , jako tomu bylo v případě stěžovatele, upravuje Tento zákon podmínil právo na vydání věci mj. písemnou výzvou, adresovanou povinné osobě ve lhůtě šesti měsíců od účinnosti citovaného zákona, jinak nárok zanikl ( a ). Teprve na základě řádně a včas uplatněné výzvy byla povinná osoba povinna sepsat s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci. Až poté mohlo dojít, v případě podstatného zhodnocení nemovitosti, k aplikaci ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že výzva byla formální, ale základní podmínkou vzniku nároku na vydání věci, a byla spojena s pevně stanovenou dobou, do kdy musela být u povinné osoby uplatněna, aby bylo zabráněno zániku práva na vydání věci. Navíc zákon spojil vznik práva domáhat se vydání věci soudní cestou, v obecné tříleté promlčecí lhůtě, pouze s řádně a včas uplatněnou výzvou. To znamená, že pouze výzva, podaná řádně a včas, umožnila restituentům domáhat se svého práva na vydání věci v řízení před soudem. Jestliže restituent, jehož právo na vydání věci vyplývalo ze , ve stanovené prekluzivní lhůtě nevyzval povinnou osobu k vydání věci, jeho právo na vydání věci zaniklo.

Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, podání výzvy nebylo v dané věci prokázáno. Stěžovatel tak nesplnil obligatorní podmínku pro úspěšné uplatnění svého eventuálního práva na vydání věci v řízení před soudem a jeho nárok zanikl. Z tohoto důvodu je bezpředmětné jeho tvrzení o včasném podáním žaloby, které dovodil z ustanovení , s odkazem na údajné podstatné zhodnocení předmětné nemovitosti.

Názor stěžovatele, podle kterého obecné soudy měly jeho nárok projednat také podle obecných právních předpisů, zejména podle , Ústavní soud nesdílí. S tímto tvrzením se již náležitě vypořádal odvolací soud. Z petitu žaloby, který stěžovatel několikrát na základě výzvy soudu prvního stupně upravoval, z jeho tvrzení v průběhu řízení, z odkazu na vládní atd., je zřejmé, že stěžovatel opíral svůj nárok o S ohledem na tyto skutečnosti a fakt, že se jednalo o sporné řízení, byl soud prvního stupně vázán žalobním návrhem stěžovatele, který nesměl překročit. Ústavní soud nemá co by tomuto postupu vytkl.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu, týkající se stěžovatelem tvrzeného zásahu do práva vlastnit majetek podle y, v níž opakovaně vyslovil, že v restitučních sporech se nelze dovolávat ochrany práva vlastnit věc, neboť toto právo nebylo dosud konstituováno. Pokud je v y chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, ať by již byl tento nárok opřen o jakýkoliv právní důvod (viz např. nález ve věci

sp. zn.

, publikovaný pod č. 5, svazek 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ve věci

sp. zn.

, publikovaný pod č. 63, svazek 2 Sbírky a řada dalších).

Ústavní soud nezjistil ani tvrzené porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (práva na spravedlivý proces), zakotveného v y, resp. v Úmluvy a y ČR. Spravedlnost řízení je širší pojem, který v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní", tj. princip, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně. Součástí práva na spravedlivý proces je i např. právo na to, aby rozhodnutí obecných soudů obsahovala náležitá zdůvodnění, o něž se opírají, stejně jako právo na to, aby obecný soud řádně prozkoumal podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo hodnotit, zda jsou relevantní pro jeho rozhodnutí. Hodnocení důkazních prostředků předložených obecným soudům je především jejich věcí. Ústavnímu soudu přísluší rozhodnout "pouze" o tom, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Nemůže zasahovat do procesu hodnocení důkazů, prováděného obecnými soudy, jestliže obecné soudy postupovaly podle a hodnotily důkazy v rámci postupů daných zásadou volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy, stejně jako tomu bylo v projednávané věci, hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a nelze dovodit extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, nemůže Ústavní soud do tohoto procesu zasahovat. Tato ústavní stížnost je fakticky pouhým nesouhlasem s výsledkem civilního řízení, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2006

František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu