Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
50759.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 489/05
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Kateřinská 5, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2004, sp. zn.1 T 159/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1307/2004 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 Tdo 558/2005 , za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jak v řízení před nalézacím soudem, tak v opravném řízení i v řízení o mimořádném opravném prostředku bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, a to čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení svých ústavně zaručených práv pak spatřoval stěžovatel v tom, že soudy jednaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 a odst. 6. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Konkrétně pak stěžovatel vznesl námitky zejména pokud jde o zajištění pachových stop. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 418/99
a sp. zn. I. 394/97 a tvrdil, že všechny důkazy provedené v trestním řízení je možno považovat za důkazy nepřímé. To odůvodnil skutečností, že poškozená nebyla při provedené rekognici schopna označit stěžovatele za pachatele. Z provedeného dokazování pak podle tvrzení stěžovatele vyplynulo, že musel být v inkriminovaný den značně opilý, nicméně poškozená takovou nepřehlédnutelnou skutečnost u pachatele neregistrovala.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 1 T 159/2004 , uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona, znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a za to odsouzen podle § 234 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části tohoto rozsudku.
Proti rozsudku soudu I. stupně se odvolali stěžovatel i okresní státní zástupce Krajský soud Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 12. 2004, č. j. 2 To 1307/2004 -277 odvolání jak stěžovatele tak i okresního státního zástupce zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná. Nejvyšší soud České republiky pak dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 159/2004 a s průběhem dokazování v trestním řízení. Dále si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Vedlejší účastníci řízení, a to jak Okresní státní zastupitelství v Olomouci, Krajské státní zastupitelství, pobočka Olomouc a Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), výslovně vzdali.
Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal, pokud jde o závěry o vině a trestu, na odůvodnění svého rozsudku.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele jsou prakticky shodné s námitkami, které uplatňoval v rámci své obhajoby před soudem I. stupně a ve svém odvolání. Odvolací soud se zabýval i provedeným dokazováním a hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, a ani zde neshledal takové skutečnosti, pro které byl bylo nutné postup soudu I. stupně a jeho rozhodnutí napravovat. Ústavní stížnost pak odvolací soud považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, pokud jde o argumenty stěžovatele uplatněné v rovině právní, odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí, ve kterém poukázal na skutečnost, že učiněná skutková tvrzení v rámci vedeného dokazování před soudy byla takového druhu a rozsahu, že umožnila soudům ve věci přijmout adekvátní právní závěry. K argumentům stěžovatele v rovině ústavně právní je pak nutno dle názoru Nejvyššího soudu mít na zřeteli, že ve smyslu § 265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli ovšem k revizi skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovateli doručeno k podání vyjádření, které však Ústavnímu soudu doručeno nebylo.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústav y). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, a to výhradami k provedenému hodnocení důkazů před soudem I. stupně a před soudem odvolacím.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a zejména v opravných prostředcích; argumentace ústavní stížnosti je zcela totožná s námitkami, které stěžovatel rozvedl v odvolání a následně i v dovolání.
Pokud se jedná o zpochybnění důkazu pachové stopy sejmuté ze šňůry, kterou byla poškozená svázána, byla odborným vyjádřením Policie ČR vyhodnocena jako shodná s pachovými stopami zajištěnými z těla stěžovatele. Námitka stěžovatele, že z takového důkazu lze učinit toliko závěr, že tento kabel měl s největší pravděpodobností stěžovatel po určitou dobu ve svém držení, nelze z něj již však učinit závěr o tom, jakým způsobem se na místo činu dostal, že byl užit k jednání popsanému ve skutkové podstatě rozsudku, či že jej takto užil právě stěžovatel, se jeví jako zcela účelová. To, že se jednalo o kabel od elektrického psacího stroje umístěného v pokoji poškozené a že byl odříznut, stěžovatel nezpochybnil. Z tohoto důkazu je tedy možno dovodit, že se určitá osoba v blíže neurčené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně vešla (alespoň zprostředkovaně) do kontaktu s předmětem nalezeným na místě činu. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení § 114 odst. 2 trestního řádu (ve znění rozhodném pro posouzení tohoto případu), podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba, nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení". Stěžovatel v průběhu trestního řízení naproti zpochybnění tohoto důkazu nijak neprokázal, jakým způsobem mohl zanechat pachovou stopu na předmětném kabelu, když tvrdil, že byt poškozených nenavštívil a ani neví kde se nachází.
Stěžovatele dále usvědčuje výpověď poškozené, která sice stěžovatele při rekognici jednoznačně za pachatele neoznačila, avšak ho ani nevyloučila, a to i při rozpoznávání hlasu. Její údaje o ochlupení pachatele a o pize nebo mateřském znaménku na jeho břichu se pak shodují s údaji zjištěnými při ohledání těla stěžovatele. Ve vozidle, které stěžovatel užíval, byly nalezeny kovové nástroje, které podle znaleckého posudku byly způsobilé k otevření zavřených, ale neuzamčených dveří bytu poškozených. U stěžovatele byly zajištěny věci odcizené z bytu poškozených, a to mobilní telefon a fotoaparát, když výpověď stěžovatele, že tyto věci tehdy zcela náhodně koupil, a to za situace kdy před tím ztratil peněženku, se jeví jako zcela nelogická a účelová.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že musel být v inkriminovaný den značně opilý (viz svědecké výpovědi svědků M., J., G. atd, či vyjádření stěžovatele o množství vypitého alkoholu), nicméně poškozená takovou, dle názoru stěžovatele nepřehlédnutelnou, skutečnost u pachatele neregistrovala. Jak Ústavní soud zjistil z výpovědí svědků J. a G. uvedených ve spise Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 159/2004 na čísle listu 224 a 225 tito svědkové shodně uvedli, že stěžovatel "měl dobrou náladu, byl napitý", resp. "nebyl v podnapilém stavu, byl v náladě". Svědek M. pak v přípravném řízení vypověděl (viz č. listu 96), že mu stěžovatel "připadal střízlivý a jeho stav nedokáže posoudit". Vznesená námitka stěžovatele není podle Ústavního soudu důvodná, neboť jeho tvrzení nebylo v důkazním řízení prokázáno.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 394/97
, ve kterém se jednalo o případ, kdy obecné soudy svá rozhodnutí opřely fakticky o jediný nepřímý a navíc pouze podpůrný důkaz pachovou zkouškou a zamítly provedení důkazů dalších. Naznačená analogie citovaného nálezu s projednávanou věcí je nepřípadná, neboť v daném případě pachová zkouška nebyla jediným důkazem, který by stěžovatele usvědčoval. Stěžovatel rovněž odkázal nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 418/99
, podle kterého se obecné soudy náležitě nevypořádaly s hodnocením nepřímých důkazů a z důkazů, které ve věci provedly, odvodily závěry o vině, které byly v příkrém rozporu se skutečně zjištěným stavem. Odkaz na tento nález je podle názoru Ústavního soudu rovněž nepřípadný, neboť obecné soudy se v případě stěžovatele s hodnocením všech nepřímých důkazů vypořádaly a jednoznačně dospěly k závěru, že všechny nepřímé důkazy v trestním řízení provedené ve svém souhrnu stěžovatele usvědčují ze spáchání žalovaných skutků.
Ke stěžovatelově námitce, že mu nebylo dostatečně prokázáno spáchání odsouzených skutků, Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném a po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Pokud jde o výtky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tyto stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nekonkretizoval. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že Nejvyšší soud rozhodl zcela v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g), l) a § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, když podané dovolání stěžovatele odmítl vzhledem ke vzneseným dovolacím důvodům odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu. Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ústavní stížnost je i v části napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná .
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republik y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajícího se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listin y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu