Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 784/05

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem, AK se sídlem Výstaviště 76, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, čj. -199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení, kterým Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, čj. -183, v jeho náhradově nákladovém výroku tak, že stěžovatele, který v řízení před obecnými soudy vystupoval na straně žalující, zavázal povinností nahradit žalované, Komerční bance, a.s., náklady řízení ve výši 2 562 525,- Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho žalobu o zaplacení 780 milionů Kč s příslušenstvím soud I. stupně zamítl, avšak úspěšné žalované za použití ustanovení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vrchní soud v Praze však dospěl k závěru, že žalovaná nezavdala příčinu k žalobě a rozhodnutí soudu I. stupně změnil. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na obsah trestního spisu (blíže neoznačeného), který dle jeho názoru zdokumentoval, že v rozhodné době, kdy mohlo vzniknout či vzniklo falzum pohledávky z vkladového certifikátu, zacházela banka s formuláři vkladových certifikátů lehkomyslně či v rozporu se svými vnitřními normami. Odmítá rovněž povšechnou argumentaci odvolacího soudu o úvahách o aplikaci ustanovení a dospívá k závěru o tom, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, což ho přivedlo k pochybnosti o zachování pravidel spravedlivého procesu ve smyslu d (dále jen " ").

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, přiloženého k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně pro provedeném řízení zamítl žalobu stěžovatele, žalované však náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že jsou pro to dány důvody hodné zvláštního zřetele, jež spatřoval v osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele, který byl usnesením soudu osvobozen od soudního poplatku. K odvolání žalované do náhradově nákladového výroku odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil. Vzal v úvahu, že stěžovatel značně riskoval, pokud uplatnil nárok od počátku značně nejistý, neboť žalovaná na problematičnost vkladového certifikátu upozorňovala, včas kontaktovala orgány činné v trestním řízení a spolupracovala s nimi. Podáním žaloby a dalším vedením řízení, i přes známé výsledky dokazování, tak stěžovatel vehnal žalovanou do postavení, kdy byla nucena vynaložit značné náklady na obranu svých zájmů, přičemž její podíl na vyvolání řízení a jeho délce nebyl žádný. S odkazem na soudní praxi odvolací soud dospěl, byť v obecné rovině, k úvaze, že by byl neúnosným závěr, podle kterého by neúspěšná strana řízení nemusela hradit náklady řízení proto, že na to nemá, a úspěšnou stranu řízení by nepřiznání vysoké náhrady nákladů ekonomicky neohrozilo. Vrchní soud v Praze označil takový závěr za vzbuzující pochybnosti i z hlediska ústavní zásady rovnosti účastníků řízení, a proto za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s ř. žalované náklady řízení přiznal.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska porušení práva stěžovatele ústavně zaručeného v y a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

K ústavně právním aspektům rozhodování obecných soudů při aplikaci ustanovení pak Ústavní soud uvádí, že použití tohoto ustanovení může přicházet v úvahu teprve poté, kdy je povinnost k náhradě nákladů opřena o některé z konkrétních ustanovení , neboť jen tak je možné tomu, kdo má podle toho kterého ustanovení na náhradu nákladů nárok, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat, byly-li tu důvody zřetele hodné. Již dříve Ústavní soud zdůraznil, že použití diskrečního oprávnění je zcela věcí obecných soudů (srov.

sp. zn.

, ÚS, sv. 22, nález č. 79), nemůže však být činěno mimo meze zákona. Ústavní soud dále judikoval, že jeho zásah může přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení , kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález

sp. zn.

, ÚS, sv. 22, č. 75), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov.

sp. zn.

ze dne 24. 3. 2005, www.judikatura.cz), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov.

sp. zn.

, ÚS, sv. 34, č. 130), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov.

sp. zn.

, ÚS, sv. 32, nález č. 27), či pod okolnosti hodné zvláštního zřetele jsou podřazeny důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov.

sp. zn.

, ze dne 12. 7. 2005, dostupný v elektronické podobě na www.judikatura.cz).

Shora naznačená pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podle jeho zjištění se Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci pohyboval v mezích zákona, respektoval příslušná ustanovení a svoje rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil. Skutečnost, že nepřisvědčil volné úvaze soudu I. stupně, nezakládá porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť naplnění relativně neurčitých pojmů a použití diskrečního oprávnění je i v jeho pravomoci. Rozhodnutí respektující zásadu, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, neodporuje ústavnímu požadavku obecně vyjádřeného Ústavním soudem tak, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález

sp. zn.

, ÚS, sv. 33 č. 69).

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu