Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 382/05

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem, AK Pod Věží 3, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2005, č. j. -156, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2004, č. j. -82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť v řízeních, ze kterých tato rozhodnutí vzešla, mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a nedodržena povinnost soudů zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům podle článku 90 a 96 y.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z listin předložených stěžovatelem, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zaplacení částky 1.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Žalovaný se měl zásahu do stěžovatelových osobnostních práv dopustit tím, že v roce 1991 jako předseda samosprávy domu podal návrh na zahájení přestupkového řízení, protože stěžovatel porušoval zásady slušného občanského soužití; stěžovatel byl přesvědčen, že jej žalovaný křivě obvinil. K uhrazení soudního poplatku si stěžovatel musel vzít půjčku a dle svého tvrzení byl opakovaně vyzýván k doplnění svého žalobního návrhu, což činil i prostřednictvím justičních čekatelů. Nalézací soud žalobu rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č. j. -82, zamítl s tím, že neoprávněnost zásahu je vyloučena v případě podání podnětu, návrhu na zahájení řízení, stížnosti, požadavku na přešetření určité skutečnosti, jsou-li podávány orgánům oprávněným je řešit; navíc od události uplynulo deset let a stěžovatel uplatňoval okolnostem a způsobu eventuálního zásahu nepřiměřený právní prostředek ochrany osobnosti. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 6. 2004, č. j. -99, přiznal osvobození od soudních poplatků a zástupcem k ochraně jeho zájmů určil advokáta Mgr. Petra Cardu, a to s ohledem na stěžovatelovy finanční poměry. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, č. j. -156, odvoláním napadený rozsudek potvrdil. S osobou stěžovatele souvisí usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 3. 2003, č. j. -78, jímž bylo zastaveno řízení o zbavení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že stěžovatel trpí psychózou, která se projevuje tím, že stěžovatel chorobně zpracovává realitu, je vztahovačný a jeho volní a rozumové schopnosti jsou narušeny. Nicméně soud na doporučení znalce stěžovatele způsobilosti k právním úkonům nezbavil, neboť stěžovatel by to chápal jako hluboký zásah do svých osobnostních práv.

Stěžovatel je přesvědčen, že jej soud jako vážně duševně nemocného člověka nedostatečně poučil o jeho právech, zejména o právu na právní pomoc advokáta a možnost osvobození od soudních poplatků, když mu tyto možnosti vysvětlil až v odvolacím řízení. Soud rovněž v potřebném rozsahu nesplnil svoji poučovací povinnost týkající se otázky přiměřenosti prostředku právní ochrany osobnosti - teprve z rozsudku soudu prvního stupně zjistil, že uplatňuje naprosto nepřiměřený prostředek; stěžovatel by po náležitém poučení mohl požadovat např. omluvu. Stěžovatel již v odvolacím řízení namítal porušení svých základních práv, odvolací soud však na toto tvrzení nijak nereagoval a odůvodnění svého rozsudku se s ním nevypořádal.

Ústavní soud zvážil zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především článkem 36 odst. 1 y. Dále Ústavní soud konstatoval, že z ustanovení (dále jen ) lze vyvodit, že soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, protože takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení (srov. usnesení , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, usn. č. 18, s. 403). Stěžovatelova výtka obecným soudům, že jej nedostatečně poučily o přiměřenosti prostředku právní ochrany osobnosti, představuje výše vyloženou situaci, kdy se jedná o nárok vyplývající z hmotného práva ( ). V takovém případě soud žalobci neradí a ani nesmí radit, jaký nárok je daným okolnostem nejpříhodnější; může jej pouze upozornit na vady žaloby, kterou již stěžovatel uplatnil konkrétní nárok, např. neurčitost petitu, nesprávné označení žalovaného atd. Pokud byl stěžovatel soudem opakovaně vyzýván k doplnění žalobního návrhu, plnil tak soud svoji poučovací povinnost v souladu se zákonem; žalobě nebylo vyhověno nikoli pro nesplnění procesních požadavků, ale pro nezpůsobilost tvrzeného jednání žalovaného zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele a pro zcela nepřiměřený prostředek ochrany osobnosti, tedy z důvodů tkvících v hmotném právu, o němž soud - jak již uvedeno - účastníka poučovat nesmí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu