Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
50339.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 659/05
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele Ing. A. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2005 sp. zn. 6 Tdo 1231/2005 , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2005 sp. zn. 6 To 33/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2005 sp. zn. 53 T 7/2004 , takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i po odstranění vad návrhu z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Na základě uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu byl pro jednání ve skutkové větě předmětného rozsudku popsané uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 , 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. , a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozenému blíže specifikovanou škodu. Následně podané dovolaní podřazené pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto, když tamní soud s odvoláním na pravidla obsažená v § 222 odst. 1 tr. řádu nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, majícího za to, že rozhodováním soudu vyššího stupně došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce.
Stěžovatel namítal dotčení v jeho ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 1 , 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Poukázal zejména na jím nahlížené vykročení obecných soudů z mezí § 2 odst. 5 , 6 tr. řádu a ve shodě se svou argumentací již v řízení před nimi předkládanými nejprve popsal vlastní verzi relevantního skutkového děje, jakož i ji podporující odlišné hodnocení provedených důkazů, než které učinily; dále obecným soudům vytkl neprovedení důkazů této verzi dle jeho přesvědčení svědčících, přičemž posléze uvedl, že realizovaná věcná příslušnost opřená o § 17 odst. 1 písm. b) tr. řádu namísto aplikace § 16 tr. řádu se promítla v nepřípustném zásahu do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 376/03
,
,
,
,
).
Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Tato jsou dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich s námitkami upínajícími se k meritu věci, ve shodě s imperativem plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu (134 odst. 2 tr. řádu), řádně vypořádaly. Odvolací soud nalézacím soudem popsané myšlenkové konstrukce blíže rozvedl, a to i v důsledku jím provedeného dokazování. Stejně jako předtím nalézací soud v kontextu vyvozených závěrů vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a proč nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 150/93
,
,
,
,
,
,
,
,
,
a další), když v této posléze uvedené souvislosti soudem rozvedené důvody rovněž pohybují se v mezích kritérií akceptovaných judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy ve věcech
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
,
,
).
Námitky stěžovatele pod aspektem tohoto zjištění mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81 , čl. 91 Ústav y ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Pokud se týče posouzení důvodnosti ústavní stížnosti z pohledu kautely deklarované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, i v tomto ohledu se Ústavní soud s tvrzeními stěžovatele neztotožnil, když obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, je ve shodě s ústavním a zákonným procesněprávním rámcem, reflektuje procesní situaci předvídanou dikcí § 222 odst. 1 tr. řádu a důsledky z tohoto ustanovení plynoucí.
Z vyložených důvodů byl posouzen návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006