Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 473/05

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele T. C., zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou advokátní kanceláře JUDr. Ludmila Háječková a spol., se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 6, 370 01 České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2005 sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění

Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým jednak (I.) nebyl přijat jeho písemný slib [§ 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu] a dále (II.) byla zamítnuta stížnost do usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. června 2005 sp. zn. 1 KZv 322/2004 [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu], jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě [§ 71 odst. 4 ve spojení s § 67 písm. a), c) tr. řádu].

Stížnostní body návrhu stěžovatele vycházejí především z tvrzení, že dlouhodobá vazba by se měla opírat o "konkrétní důkazy". Stěžovatel je toho názoru, že v opačném případě by měl být propuštěn z vazby na svobodu. O jeho vině, jak uvádí v naraci návrhu, nesvědčí žádný svědek a u odposlechů telefonních hovorů nebylo prokázáno, že by některý z nich byl veden jím, z jeho přístroje a žádný z hovorů není konkrétní ve smyslu způsobilosti založit vůči němu možné vyvození spáchání stíhané trestné činnosti. Předmětné rozhodnutí státního zástupce nadto pokládá stěžovatel za vydané opožděně, fakticky za čtyři a půl měsíce, po zbytečných průtazích po jeho vydání způsobených překládáním do turečtiny, přičemž stěžovatel jej rovněž považuje za neurčité v označení věci ("proti obviněnému B. G. a spol."). Samotný jeho překlad potom, jak vyplynulo z následného konstatování ve věci posléze působícího tlumočníka, je proveden špatně, zejména se v něm v rozporu s presumpcí neviny objevuje opakovaně slovo vinný namísto obviněný. V těchto vytýkaných vadách stěžovatel spatřuje porušení , 4 tr. řádu, v rovině práva ústavního dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v , 2, , , 3, , d a rovněž porušení , , a y ČR.

Pokud potom státní zástupce o ponechání ve vazbě rozhodoval sice v zákonné lhůtě, nicméně pro časovou prodlevu bylo "fakticky rozhodnuto" po čtyřech a půl měsících, shledává stěžovatel výklad § 71 odst. 4 tr. řádu provedený orgány činnými v trestním řízení stran určení počátku plynutí lhůty určené pro další rozhodování o ponechání ve vazbě rozporným "s potřebou praxe", pročež "iniciuje a navrhuje změnu zákona, a to § 71 odst. 4 tr. ř. v tom smyslu, aby právní moc usnesení o vazbě odpovídala skutečnému pobytu obviněného ve vazbě a aby se neodvíjela u cizinců až od data, kdy jim bude doručen překlad takovéhoto usnesení".

Stěžovatel se současně domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y ČR], k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem ( a násl.d) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy ve věcech

sp. zn.

,

,

,

).

Vycházeje z uvedeného rámce ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadeného usnesení zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, zjištěn nebyl. Městský soud v Praze řádně přezkoumal rozhodnutí státního zástupce, když v nezbytném rozsahu rozvedl (§ 134 odst. 2 tr. řádu), z jakých důvodů byly splněny subsumpční podmínky uvedené v § 71 odst. 4 ve spojení s § 67 písm. a), c) tr. řádu a dostatečně se v této souvislosti vyjádřil rovněž k nepřijetí písemného slibu učiněného stěžovatelem [§ 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu]. S těmito vývody nadto stěžovatel, mimo výše uvedené výhrady, ani nepolemizuje.

K vlastní námitce stěžovatele týkající se posouzení důkazní situace v jeho trestní věci je třeba uvést, že hodnocení doposud ve věci shromážděných důkazů je prováděno toliko pro účely rozhodování o vazbě a Ústavnímu soudu, jež není součástí soustavy obecných soudů (, y ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce, jsou-li již dány či ještě nikoliv zřejmé důvody k podezření, zda stěžovatel spáchal stíhaný trestný čin. Přitom relevantní důvod ke své kasační ingerenci z hlediska kritérií ve shora uvedené judikatuře naznačených Ústavní soud neshledal.

Vytýkané vady překladu potom jednak dílem z pohledu břemena tvrzení v řízení o ústavní stížnosti (srov. nálezy ve věcech

sp. zn.

per analogiam,

sp. zn.

,

) nejsou konkrétní, ve zbytku potom samy o sobě bez dalšího tvrzení postrádají ústavněprávní relevanci (kupř. kdy namísto obviněný je v překladu uvedeno vinen), neboť se ve svých důsledcích nepromítají (resp. nemohly promítnout, a to i z důvodu argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí) v dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména stěžejního práva skutkově a právně argumentovat na svou obhajobu.

Pakliže je v § 71 odst. 4 tr. ř. zakotven imperativ, že rozhodnutí o ponechání ve vazbě je povinen státní zástupce učinit do tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí, ani v tomto směru nelze spatřovat v rozhodnutí stížnostního soudu pochybení. Městský soud v Praze posuzoval, zda jím přezkoumávané usnesení bylo vydáno ve třech měsících od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, k čemuž došlo, byť právní moc by včasnějším učiněním jeho překladu i hypoteticky mohla nastat dříve. Zákonná dikce však jiný výklad okamžiku stanovení počátku běhu předmětné lhůty, nežli je nabytí právní moci rozhodnutí, a to ani za jakkoli specifických okolností, nepřipouští. V relaci k tomuto kategorickému konstatování nutno na druhé straně připomenout, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením ( tr. řádu), především se zřetelem ke kautelám plynoucích z d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tudíž i zajištění překladu ze strany orgánů činných v trestním řízení musí být učiněno v intencích těchto postulátů.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, přičemž stran "iniciování a návrhu změny zákona" se jedná o návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušným.

Proto bylo rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [, odst. 2 písm. a), b) , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2006