Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 613/05

Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, AK se sídlem Moskevská 66, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2005, čj. , ve výroku II., a o návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení náhradově nákladového výroku shora označeného usnesení, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresní soudu v Karlových Varech ze dne 4. 1. 2005, čj. -4, (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatel uvádí, že odvolací soud odůvodnil svoje rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení odkazem na ustanovení ve spojení s ustanovením tím, že v odvolacím řízení úspěšný oprávněný (stěžovatel) účelně náklady nevynaložil. Podle stěžovatele nebyla tato úvaha na místě, neboť stěžovatel měl právo se vyjádřit k odvolání druhého účastníka řízení, a pokud mu bylo garantováno právo vyjádřit se v případě, kdy je nařízeno jednání, nemůže mu být toto právo upřeno v případě, kdy soud rozhoduje bez nařízení jednání. To, že soud nepovažoval vyjádření stěžovatele k odvolání Z. H. (v řízení před obecným soudem na straně povinné) za účelně vynaložený náklad, přestože jím stěžovatel reagoval přímo na tvrzení obsažená v odvolání protistrany, představuje dle jeho názoru porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení účastníků řízení.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 10. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 10 Co, stručně zrekapituloval obsah odvolání povinné a uvedl, že vyjádření stěžovatele nevyvracelo žádné z tvrzení uvedených v odvolání, ani neobsahovalo žádná nová sdělení, konstatovalo pouze, že nárok je po právu, a pokud použila povinná výkon rozhodnutí proti němu, má na tento postup právo i on. Odvolací soud připustil, že odůvodnění jeho rozhodnutí lze považovat za kusé, vyloučil však, že by jeho postupem byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

V replice k vyjádření Krajského soudu v Plzni stěžovatel stanovisko soudu odmítl, vyslovil přesvědčení, že soud se záměrně vyhnul jeho právní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a k podpoře svých tvrzení předložil kopie korespondence s povinnou. Navrhl rovněž, aby Ústavní soud uložil povinné zaplatit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že k návrhu stěžovatele jako oprávněného nařídil Okresní soud v Karlových Varech exekuci proti povinné k vymožení částky 15 275,- Kč. Odvolání, ve kterém povinná navrhla zastavení exekuce s poukazem na svoji tíživou finanční situaci, odvolací soud nepovažoval za důvodné a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků řízení s odůvodněním, že úspěšný oprávněný (stěžovatel) účelně náklady nevynaložil ( ).

K ověření tvrzení stěžovatele si Ústavní soud vyžádal fotokopii části spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. . Z odvolání povinné vyplynulo, že tato svoji povinnost zaplatit stěžovateli předmětnou částku nepopřela, vysvětlila, že se ocitla ve finanční tísni v důsledku dlužného výživného stěžovatele ve výši 17 434,- Kč, které zaměstnavatel manžela nevyplácí pro druhotnou platební neschopnost, a požádala soud o zastavení nařízené exekuce. Z vyjádření stěžovatele k tomuto odvolání vyplynulo, že stěžovatel poukázal na pravomocný a vykonatelný titul, na základě kterého byla exekuce nařízena, a na korespondenci s povinnou, která slib splnit závazek ze soudem schváleného smíru nesplnila. K dlužnému výživnému uvedl, že povinná vede na jeho mzdu výkony rozhodnutí, avšak to, že srážky ze mzdy zaměstnavatel povinné nevyplácí, nemůže nijak ovlivnit.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Podle ustanovení účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "účelné" uplatňování nebo bránění práva, s jehož výkladem a následnou aplikací stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud však dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že je věcí obecných soudů, aby v rámci svého uvážení rozhodly o obsahu neurčitého pojmu obsaženého v té které právní normě vzhledem ke konkrétním okolnostem každého případu. V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že při posouzení účelnosti stěžovatelem vynaložených nákladů odvolací soud nevybočil z mezí zákonnosti, když jeho úvahy jsou z kontextu odůvodnění napadeného usnesení seznatelné, přezkoumatelné a podložené.

Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a jeho zásah by byl namístě pouze tehdy, pokud by při aplikaci a interpretaci normy jednoduchého práva zjistil pochybení mající ústavně právní relevanci. K takovým pochybením dochází v případech konkurence norem jednoduchého práva, kdy ve věci aplikovaná norma sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu v případech konkurence interpretačních alternativ, kdy jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, nebo v případech svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Projednávaná věc není pod žádný z uvedených případů podřaditelná.

Pokud stěžovatel argumentoval y, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pak Ústavní soud připomíná, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně procesně znevýhodněna. Ústavní soud, který nahlíží na řízení před obecnými soudy v jejich celku, ověřil, že stěžovateli bylo umožněno využít svého právo obrátit se se svojí věcí na soud, který o jeho návrhu rozhodl, aniž by jej jakkoliv oproti druhému účastníku řízení znevýhodnil ( y a Úmluvy). Ústavní soud již dříve judikoval, že právo na soudní ochranu a právo na rovné postavení účastníků řízení nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne na základě něho a své rozhodnutí řádně odůvodní. Tento závěr plně dopadá i na přezkoumávané rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") odmítnout.

Odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti je takovým výsledkem řízení před Ústavním soudem, jenž zakládá důvod zjevné neopodstatněnosti i s ní spojeného návrhu na náhradu nákladů řízení dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu