Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 657/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V.K. a J.K., obou zastoupených advokátem JUDr. J.M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení jejích práv, garantovaných , d (dále jen " ").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. , z něhož zjistil mj. následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 6. 1994, čj. -108, bylo stěžovatelům uloženo uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání věci, podle níž vlastnické právo k domu čp. 202 v P., vystavěného na pozemku čp. 301/II a k zahradě čp. 301/I spolu s pozemkem č.p. 301/II, zapsaným na LV 318, k.ú. S., u Katastrálního úřadu pro P., se převádí ze stěžovatelů na vedlejšího účastníka. Po právní moci rozsudku měl Katastrální úřad pro P. provést výše uvedenou změnu vlastnického práva na LV č. 318. Soud dále rozhodl o úhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 1995, čj. -127, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 9. 1996, čj. -210, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 1997, stěžovatelům uložil uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí a rozhodl o úhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 1997, čj. -265, , připustil úpravu žalobního petitu ve znění, že stěžovatelé jsou povinni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání předmětných nemovitostí vedlejšímu účastníku, jejíž znění v rozsudku uvedl spolu s pokynem pro katastrální úřad k vyznačení změny zápisu (výrok I.), rozsudek soudu prvého stupně, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 1997, odvolací soud změnil tak, že se žaloba na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí zamítá (výrok II.). Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 7. 7. 1999, čj. 2 Cdom 1813/97-282, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 9. 1996, čj. -210, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 1997, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti, který podala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 poté, co zjistila, že dcera stěžovatelů, Mgr. V.S., byla jmenována státní zástupkyní u OSZ a údajně běžně přichází do styku se soudci občanskoprávního úseku, přičemž v předmětných nemovitostech zřejmě také bydlí, Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. , rozhodl tak, že se věc k rozhodnutí jinému soudu nepřikazuje, neboť podmínky pro delegaci vhodnou nejsou v dané věci splněny.

K námitce podjatosti, kterou stěžovatelé vznesli proti soudkyni JUDr. H., jíž byla věc přidělena k projednání, Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , uvedenou soudkyni z projednávání a rozhodování věci vyloučil.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2. 11. 2001, čj. -378, uložil stěžovatelům povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání předmětných nemovitostí a vydal pokyn pro příslušný katastrální úřad, aby provedl tomu odpovídající změnu zápisu. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. , rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů plyne, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě rozsudku Obvodního soud pro Prahu 7, sp. zn. , jímž byl vedlejší účastník odsouzen pro trestný čin opuštění republiky (který se v nyní platném trestním zákoně již nevyskytuje). Stěžovatelé v roce 1978 předmětné nemovitosti koupili od státu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 10. 1990, sp. zn. 1 Rt 359/90, byl uvedený odsuzující rozsudek podle , o soudní rehabilitaci, zrušen. Vedlejší účastník stěžovatele dne 3. 7. 1991 písemně vyzval k vydání nemovitostí. Obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí, jimiž žalobě vyhověly, dospěly k závěru, že stěžovatelé získali předmětné nemovitosti po protiprávním zvýhodnění, a soudy je proto považovaly za povinné osoby ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Předmětný rodinný dům totiž údajně nebyl ve smyslu směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z majetku státu občanům uveřejněné ve V. Ministerstva financí č. 5/1964, nabídnut příbuzným otce vedlejšího účastníka, manželům V., kteří v domě bydleli a pečovali o otce vedlejšího účastníka až do jeho smrti. Z provedeného dokazování soudy dále zjistily, že stěžovatel, Ing. V.K., byl členem rady bývalého ONV, a žádost stěžovatelů o koupi domu byla proto podporována tehdejšími funkcionáři P. "z pozice politické angažovanosti" stěžovatele. Soudy dospěly dále k závěru, že vydání nemovitostí nebrání ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť u předmětného rodinného domu nedošlo zásadní přestavbou ke změně podstaty stavby a ke ztrátě jejího stavebně technického charakteru, když nedošlo ke zvětšení žádného z prvků dlouhodobé životnosti stavby o více než 50 %.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. , dovolání, jehož přípustnost stěžovatelé dovozovali z ustanovení , odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje zákonné předpoklady ve smyslu ustanovení , odst. 3 , z nichž by bylo možné přípustnost dovolání dovodit. Proto dovolání posoudil jako nepřípustné podle ustanovení a

Proti výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu ČR podali stěžovatelé ústavní stížnost. Podrobně v ní rekapitulují dosavadní průběh řízení. Namítají, že rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v y a právo vlastnit majetek garantované y. Připomínají, že smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, nikoli tedy všech. Obecné soudy se podle jejich názoru měly zabývat otázkou, ve kterém období vedlejší účastník pobýval v Kanadě a zda mu nebyla kanadskou vládou vyplacena náhrada, plynoucí z Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973, na základě které tehdejší československá vláda poskytla kanadské vládě částku za účelem plného a konečného vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům. Tím by totiž podle názoru stěžovatelů i ustálené judikatury došlo ke zmírnění nastalé majetkové křivdy již dříve, jinou formou.

Ve skutečnosti, že obecné soudy neprovedly dokazování v tomto směru, měl podle názoru stěžovatelů Nejvyšší soud spatřovat otázku zásadního právního významu, a připustit tak dovolání.

Stěžovatelé dále tvrdí, že podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. , soudu prvého stupně uložil, aby se zabýval potřebným doplněním znaleckého posudku Ing. Č. s možností provedení dalšího znaleckého posudku za účelem zjištění, zda předmětný rodinný dům svým charakterem naplňuje hypotézu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé se domnívají, že soud prvého stupně tomuto závaznému právnímu názoru nevyhověl, když provedl důkaz novým znaleckým posudkem Ing. S. Stěžovatelé se závěry posudku jmenovaného znalce nesouhlasí a své výtky konkretizují. Nejvyšší soud měl podle nich k těmto rozporům v rámci řízení o jejich dovolání přihlédnout. Vyslovili přesvědčení, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a V odůvodnění svého rozhodnutí se pak Nejvyšší soud údajně omezil pouze na obecné úvahy o nepřípustnosti dovolání a tím mělo být rovněž porušeno právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé se dále domnívají, že napadené usnesení Nejvyššího soudu porušuje větu první y ČR, protože nesplňuje náležitosti stanovené v Nejvyšší soud údajně nezohlednil při posuzování přípustnosti dovolání skutečnost, že obecné soudy nižších stupňů aplikovaly právní předpis na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, čímž došlo k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta. Při posouzení, zda se jedná o otázku zásadního právního významu, dovolací soud přihlížel k výsledkům projednávání uvedené právní problematiky obecnými soudy (i soudem Nejvyšším) v celém období probíhajícího soudního řízení, zejména se zaměřil na judikaturu týkající se výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolací soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími nebo dovolacím soudem, ani právní otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a ani právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle ustanovení , odst. 3 proto nebylo možné dovodit. Námitky stěžovatelů proto nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za důvodné.

MUDr. F.Š. se ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy y Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Nutno předem zdůraznit, že stěžovatelé v petitu své ústavní stížnosti navrhují pouze zrušení rozhodnutí dovolacího soudu. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz např. nález ve věci

sp. zn.

). Pokud stěžovatelé ústavní stížností napadají pouze usnesení dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a také argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti váží na polemiku s právním názorem týkajícím se přípustnosti dovolání, mohl Ústavní soud přezkoumávat toto rozhodnutí pouze v tom směru, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. k libovolnému odepření přístupu k soudu, který projednává mimořádné opravné prostředky. Ústavnímu soudu v daném případě nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, neboť ani Nejvyšší soud ČR k meritornímu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu nepřistoupil.

Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají porušení y, zakotvující právo na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud tím, že neshledal v dané věci přípustnost dovolání. Argumentace stěžovatelů vychází z toho, že pokud byl v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nesprávně zjištěn skutkový stav, nemohly být správné ani jejich právní závěry. Z tohoto důvodu měl dovolací soud dovolání připustit, protože se týkalo právních otázek, které měly mít zásadní právní význam. Na tomto místě nezbývá Ústavnímu soudu konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání vycházelo zcela jasně ze zákonné úpravy, kterou i Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Dovolací soud se vždy nejprve zabývá přípustností dovolání, a teprve shledá-li dovolání jako přípustné, může se zabývat jeho důvodností. Protože se jednalo o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, otevírala se dovolacímu soudu možnost posoudit přípustnost dovolání pouze podle ustanovení Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení ovšem je, že dovolací soud shledá u rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce. Přípustnost dovolání je pak otevřena pouze přezkumu právních otázek a nikoli již skutkových ( a contrario). Stěžovatelé však jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti napadají v podstatě pouze skutková zjištění, provedená soudem prvního stupně a odvolacím soudem [zjišťování, zda stavba přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, či nikoli podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, který závisí na jeho uvážení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neporušil procesní předpisy, a jeho postup není ani v rozporu s právem na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud nemá výhrady proti jeho rozhodnutí. Rovněž tak Ústavní soud neshledává porušení dalších stěžovateli namítaných ústavně zaručených práv ( y). Nelze totiž hovořit o porušení práva vlastnit majetek, pokud obecné soudy v rozhodnutích, které nejsou napadeny ústavní stížností, dospěly v soudním řízení k právnímu závěru, že na uvedený případ dopadá a nemovitosti mají být vydány oprávněné osobě.

Námitkami směřujícími proti údajnému neprovedení dokazování stran doby pobytu vedlejšího účastníka v Kanadě za účelem zjištění, zda kanadskou vládu nepožádal o vyplacení náhrady podle Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973, se zabýval již odvolací soud.

V rozsudku ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. , uvedl, že uvedené důkazní návrhy stěžovatelé neuplatnili v řízení před soudem prvého stupně, ač jim v tom nic nebránilo. Dospěl proto k závěru, že k nim podle ustanovení , v tehdy účinném znění, nemůže přihlížet, neboť se jedná o nepřípustné novum. Stěžovatelé, jak už bylo uvedeno, tento rozsudek odvolacího soudu petitem ústavní stížnosti nenapadají (v odůvodnění ostatně nepolemizují ani s těmito jeho závěry), Ústavní soud se jím, ani závěry v něm uvedenými, proto dále nemohl zabývat. Ve skutečnosti, že dovolací soud toto stanovisko odvolacího soudu v odůvodnění svého usnesení uvedl, aniž by se touto otázkou dále zabýval a případně výslovně na uvedený závěr odvolacího soudu odkázal, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že shledá zásah do základních práv stěžovatele.

Porušení těchto kautel však Ústavní soud v postupu dovolacího soudu neshledal. Dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení a přípustné. Napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí ústavnosti, je z ústavního hlediska akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Jeho právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, nikoliv za projev nepřípustné libovůle. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry dovolacího soudu neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r.

předseda senátu