Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 103/05

Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Z. H., zastoupené Mgr. Janem Hrežo, advokátem, AK se sídlem Nádražní 13, 682 01 Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004, čj. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv zaručených v y [pozn. správně d (dále jen " ")] domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen náhradově nákladový výrok Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, v usnesení ze dne 4. 8. 2004, čj. -21, podle kterého nebyl žádnému z účastníků řízení přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka stručně rekapituluje průběh a výsledky řízení, v němž se domáhala určení, že dohoda o převodu členských práv a povinností ke konkrétnímu družstevnímu bytu uzavřená mezi žalovanou JUDr. Z. H. a její matkou D. H. je vůči ní právně neúčinná. Stěžovatelka vzala žalobu zpět poté, co jí obligační dlužnice (matka žalované) uhradila dluh ve výši 400 000,- Kč, který vyplynul ze soudem schválené dohody o vypořádání dědiců. Okresní soud řízení zastavil, dospěl však k závěru, že zpětvzetí žaloby nebylo učiněno pro chování žalované, a proto podle ustanovení náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků řízení nepřiznal, s čímž se ztotožnil i soud II. stupně. Stěžovatelka však považuje tento právní názor za nesprávný a dovozuje, že uhrazení dluhu ze strany obligačního dlužníka je třeba přičítat nabyvateli práva z odporovaného úkonu.

Krajský soud v Ostravě, ve vyjádření k ústavní stížnosti podepsaném předsedkyní senátu 57 Co, odkázal na svůj právní názor vyjádřený v napadeném usnesení, vyloučil, že by jeho rozhodnutím došlo k porušení ústavního práva stěžovatelky a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že soud II. stupně potvrdil závěr soudu I. stupně, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalované a že pro aplikaci ustanovení věty druhé nebyly splněny podmínky, neboť zpětvzetí žaloby nemělo žádnou vazbu na chování žalované. Odvolací soud dospěl však k závěru, že pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo nutno aplikovat ustanovení věty první , a nikoliv ustanovení , jak učinil soud I. stupně. Po zjištění, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné, i když z jiného právního důvodu. Ze stejných důvodů rozhodl i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle y se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné procesní zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Takové pochybení Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

Stěžovatelka dovodila zásah do svého ústavního procesního práva z toho, že odvolací soud nepodřadil chování obligační dlužnice pod chování žalované, a vyloučil tak možnost dosáhnout v řízení na odporovatelnost přiznání nákladů řízení v případě zpětvzetí žaloby v důsledku dodatečného splnění dluhu obligační dlužnice. Tato argumentace je ve své podstatě totožná s uplatněnými odvolacími námitkami s tím, že ústavně právní rozměr věci stěžovatelka spatřuje v zajištění spravedlivého procesu a dosažitelnosti práva úspěšného účastníka řízení na náhradu nákladů řízení.

Jádrem stěžovatelčiny ústavní stížnosti je tedy její nesouhlas s interpretací části ustanovení věty druhé , a důsledkem toho i nesouhlas s aplikací věty první téhož ustanovení. Za pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva Ústavní soud považuje jen ty případy, které mají ústavně právní relevanci. Z jeho rozhodovací praxe lze za takové případy odznačit ty, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např.

, ÚS, sv. 25, č. 37), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např.

, ÚS, sv. 3, č. 9), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např.

, ÚS, sv. 22, č. 63). K žádnému z takových případů však v projednávané věci nedošlo.

Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze rovněž tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle či svévole spočívající v absenci jakýchkoliv podmínek pro aplikaci dotčeného ustanovení nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Ani k takovému pochybení ve stěžovatelčině věci nedošlo, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu