Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 219/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 4. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky JUDr. Sylvy Rychtalíkové, správkyně konkursní podstaty společnosti NIPPEX, a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 3, Cimburkova 588/11, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 391/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2005 č. j. -128, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2003 č. j. -104 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 4. 2003 č. j. -76, takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označených rozhodnutí soudů a odůvodnila ji tvrzením, že postupem soudů došlo k porušení práv, zakotvených v d, v y, k porušení práva na pokojné držení majetku a na zákonného soudce, jakož i zásady vázanosti soudu zákonem. Uvedla, že před soudem I. stupně bylo objasněno jednání žalované K. R., která vozidlo, jež bylo vlastnictvím úpadce, vydala na Ukrajinu a která v době prokázaného jednání byla nejen zaměstnankyní společnosti OLFIN a. s., ale také členkou dozorčí rady úpadce a svým jednání porušila povinnosti vyplývající z této funkce, čímž nese odpovědnost plynoucí z příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Tímto tvrzením odůvodnila stěžovatelka žalobu, soud se jím však nezabýval a pokud v rozhodnutí uvedl, že o odpovědnosti žalované dle obchodního zákoníku učinila návrh až v návrhu závěrečném, jde o zřejmou nesprávnost - již při jednání soudu dne 9. 8. 2002 tato skutková tvrzení uplatnila. Přesto soud o věci dále jednal, aniž se zabýval tím, zda je soudem příslušným, věc také příslušnému soudu nepostoupil. Ani soud II. stupně se s uplatněnými odvolacími námitkami nevypořádal, dle jejího přesvědčení nekriticky převzal závěr soudu I. stupně o obsahové nedostatečnosti skutkových tvrzení ohledně obchodně právní odpovědnosti žalované i o tom, že tato námitka byla uplatněna až v závěrečném návrhu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i tom, že stejně jako okresní soud přihlédl k promlčení ohledně obchodně právní odpovědnosti, aniž by tato námitka byla žalovanou vznesena. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, napadá je proto, že se dovolací soud nevypořádal s hrubými procesními chybami učiněnými zejména soudem I. stupně a ve skutečnosti se s nimi ztotožnil, když konstatoval, že, byť bylo neoprávněné nakládání žalované s předmětným vozidlem prokázáno a soud I. stupně se návrhem žalobkyně na posouzení odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady nezabýval a věc z důvodu věcné příslušnosti nepostoupil Vrchnímu soudu v Praze, šlo o jednání ekonomické a důvodné.

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. -128 ze dne 31. 1. 2005 bylo shledáno, že jmenovaný soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam nemá. Konstatování odvolacího soudu, že v dané věci není dána pasivní legitimace žalované ve smyslu § 420 obč. zákona, když tato jednala jako zaměstnankyně společnosti OLFIN a. s. - jejím jménem a závěr dovolacího soudu, že tedy proto nebyl v předmětném rozhodnutí zjištěn rozpor s hmotným právem, je závěrem opodstatněným. Stejně pak v postupu soudů při hodnocení vyjádření žalobce o vztahu žalované a dovolatelky a v jejich stanovisku o neaplikovatelnosti obchodního zákoníku na tento vztah, jakož i v konstatování promlčení nároku, dovolací soud důvodně nezjistil v řešení právní otázky rozpor s hmotným právem, a tedy ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu.

Pokud jde o rozhodnutí soudu I. a II. stupně, lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jakož i na vyčerpávající odůvodnění stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Nutno dodat, že žalobkyně podala v předmětné věci občanskoprávní žalobu u věcně i místně příslušného soudu, o uplatněném nároku na náhradu škody dle § 420 obč. zákona věcně i místně příslušný soud také rozhodl. I když žalobkyně v průběhu řízení namítala případnou odpovědnost žalované i dle § 373 obchodního zákoníku, pak takovou námitku nebylo možno považovat za žalobu z titulu odpovědnosti žalované jako členky dozorčí rady, tuto žalobu pak vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí a podrobit proto přezkoumání i otázku věcné příslušnosti soudu pro rozhodnutí ve věci (§ 104a odst. 1 a 2 obč. soudního řádu).

Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2006