Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 802/05

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. Š. S., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, 280 00 Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 12. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů.

Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici na určení, že právní předchůdkyně stěžovatele paní Jitřenka Sixtová byla v den své smrti vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí. Rozsudkem odvolacího soudu byl ve věci samé potvrzen výrok soudu prvního stupně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a vlastnické právo, jehož ochranu garantuje y. Podle názoru stěžovatele jsou závěry odvolacího soudu v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, z nichž měly obecné soudy naopak učinit závěr ve prospěch ochrany vlastnického práva stěžovatele. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, podal v zákonem stanovené lhůtě proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které je však přípustné pouze za podmínek podle , tedy pokud dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu se stěžovatel domnívá, že ústavní stížnost je přípustná, byť o podaném dovolání dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Kolíně zjistil, že stěžovatel doručil prostřednictvím svého právního zástupce tomuto soudu dovolání dne 14. 12. 2005.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní stížnost dle písm. d) y ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. ].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle ust. v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Podle ust. , byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.

K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v případech, kdy zákon podání dovolání připouští jen za výjimečné situace, nelze je považovat za poslední prostředek k ochraně práva. Nicméně ze skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, lze podle Ústavního soudu usoudit, že se subjektivně domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu a řízení o ústavní stížnosti přerušil, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele rovněž na možnosti domáhat se ochrany svých práv nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není v daném okamžiku Ústavní soud příslušný [ ].

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2006

Eliška Wagnerová, v.r.

soudce zpravodaj