Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 426/05

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Formálně vadnou ústavní stížností napadl stěžovatel ve své vazební věci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005 ( ) a tvrdil, že "Okresní a též Krajský soud v Ústí nad Labem svým shora označeným rozhodnutím" porušil jeho ústavní "právo na svobodu ( a 2, d)".

Formální vady spočívaly v tom, že k návrhu nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ), stěžovatel nebyl zastoupen advokátem ( ), návrh nebyl předložen v potřebném počtu stejnopisů a nebylo z něj zcela patrno, čeho se jím stěžovatel domáhá ( ).

Stěžovatel k výzvám Ústavního soudu (č. l. 6 a 9 spisu Ústavního soudu) formální vady svého návrhu odstranil. I přes zmíněné výzvy Ústavního soudu a doplnění návrhu ze strany zvoleného advokáta setrval na tom, že navrhuje zrušit toliko vpředu označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Podle poučení o opravném prostředku v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005 ( ) je zřejmé, že proti tomuto usnesení je přípustné podání stížnosti, k jejímuž vyřízení je příslušný Vrchní soud v Praze. Kopii stížnosti k Vrchnímu soudu v Olomouci přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti. Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Za tohoto stavu věci je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.

Podle je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., č. 2, Praha 1997). Pokud tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

V projednávané věci stěžovatel, jak je jednoznačně zřejmé z petitu ústavní stížnosti i obsahu plné moci, napadl pouze vpředu označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, avšak nikoliv rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele, přestože stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, jakožto poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, podal. Ústavní soud je přitom petitem návrhu (nikoliv jeho odůvodněním) vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.

Nadto v daném případě není zřejmé, zda již Vrchní soud v Praze o stížnosti stěžovatele rozhodl, či nikoliv. Pokud by Vrchní soud dosud své rozhodnutí nevydal, pak by byla ústavní stížnost stěžovatele podána předčasně. Tato skutečnost tedy nemá vliv na výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele. Rovněž není rozhodné, že stěžovatel zmatečným způsobem ve svém návrhu brojí proti postupu okresního soudu, když jako soud I. stupně rozhodl v dané věci Krajský soud v Ústí nad Labem.

Z těchto důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele soudcem zpravodajem pro nepřípustnost odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2006