Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 430/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem se sídlem Ostrava, Porážková 1424/20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, čj. - 84, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelka včasnou ústavní stížností navrhla zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, čj. - 84, kterým bylo výrokem pod bodem I. zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, čj. - 28, a výrokem pod bodem II. byl odmítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. . Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nedostala možnost, v rámci obnoveného řízení před krajským soudem, uplatnit skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení. Tyto skutečnosti mohly pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu i v řízení mu předcházejícím tak bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní i jinou právní ochranu podle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle stěžovatelky aplikace , ve znění účinném do 31. 12. 2002, a na jeho základě vydané odmítavé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ji znevýhodnilo, jako účastnici, v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ve srovnání s účastníky jiných druhů řízení před obecnými soudy, v jejichž rámci je obnova řízení přípustná. Poukázala na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2002, čj. - 15, kterým tento soud zamítl její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů a její návrh na povolení obnovy řízení označil za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tím v podstatě předjímal své rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení. Ten ve svém vyjádření uvedl, že vycházel především z ustanovení a , ve znění účinném do 31. 12. 2002. Z těchto ustanovení vyplývá, že obnova řízení v dané věci není a ani dříve nebyla přípustná a plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že výrokem pod bodem I. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, čj. - 28, pod bodem II. odmítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. .

Z odůvodnění rozsudku se podává, že včasnou kasační stížností stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, čj. - 28, kterým byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. . V uvedené věci krajský soud, na základě opravného prostředku stěžovatelky, přezkoumal rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 6. 2. 1997, čj. X, kterým byl stěžovatelce odňat nárok na plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle a rozsudkem ze dne 30. 3. 1998, čj. - 25, rozhodnutí ČSSZ potvrdil. K odvolání stěžovatelky byl uvedený rozsudek krajského soudu potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1999. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2000, čj. - 125, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Její ústavní stížnost v uvedené věci byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2001

sp. zn.

.

Přes všechna uvedená rozhodnutí ve věci se stěžovatelka domáhala povolení obnovy řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1998 čj. - 25, je nesporně rozhodnutím soudu ve správním soudnictví, vydaném v řízení o opravném prostředku podle části páté hlavy třetí , ve znění účinném do 31. 12. 2002. Podle tehdy účinného ustanovení nebylo možné proti tomuto rozhodnutí podat návrh na obnovu řízení. Ani podle současné právní úpravy není takovýto návrh přípustný. Vzhledem k tomu, že se jednalo o návrh nepřípustný, měl krajský soud tento návrh odmítnout podle . Krajský soud však návrh na obnovu řízení zamítl, proto Nejvyšší správní soud musel jeho usnesení zrušit a sám rozhodnout o odmítnutí tohoto návrhu podle .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na soudní a jinou ochranu podle y, což zdůvodňuje tím, že soud postupoval podle , odmítl návrh na obnovu řízení a tím jí znemožnil uvést u soudu nové skutečnosti a důkazy, které nemohla použít v původním řízení. Dovolává se významu institutu obnovy řízení v českém procesním právu a vyjádřila názor, že je nespravedlivé a protiústavní, jestliže obnova řízení není připuštěna ve všech druzích řízení, tedy i v řízeních, týkajících se důchodového pojištění a důchodového zabezpečení.

Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že nenapadá ani tak protiústavnost postupu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které postupovaly v souladu s a , ale spíše protiústavnost právní úpravy institutu obnovy řízení. Považuje za protiústavní zákonem omezený rozsah druhů řízení, kde je obnova připuštěna. K tomu je třeba poznamenat, že i když ve věcech důchodového zabezpečení není návrh na obnovu řízení přípustný, jak obecné soudy správně dovodily z platné právní úpravy, je v této oblasti občanům poskytována ochrana, zakotvená v , o důchodovém pojištění, jehož ustanovení stěžovatelka nevyužila.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ě ČR a v d. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Takovéto porušení Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a opřel své rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona o důchodovém pojištění, i . V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu