Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 456/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele S. T., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem Pakoměřická 5, Praha 8 - Kobylisy, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení ,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. .

Výše uvedenými usneseními mělo údajně dojít k zásahu do práv, jež jsou stěžovateli garantovány Úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") v čl. 5 odst. 4.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 17. 5. 2005, č.j. 1 KZV 49/2004-803, byl stěžovatel S. T. v souladu s ustanovením § 67 písm. a) zákona číslo 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), ponechán ve vazbě, neboť dle jejího názoru u něj stále trvají důvody útěkové vazby. Stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), a pro trestný čin vraždy dle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) TZ.

Proti výše uvedenému usnesení státního zastupitelství podal stěžovatel stížnost dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) TŘ, jež byla rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , zamítnuta. Z protokolu Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, o neveřejném zasedání, jež se vztahuje k ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , plyne, že stěžovatel nebyl v jeho rámci slyšen u soudu.

Dalším rozhodnutím státní moci, proti němuž stěžovatel brojí předmětnou ústavní stížností, je usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. , jímž došlo k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení soudkyně Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2005, č.j. -7. Výše uvedeným rozhodnutím okresního soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby dle ustanovení § 72 odst. 3 TŘ a současně jím nebyla přijata ani peněžitá záruka dle ustanovení § 73a odst. 2 písm. b) TŘ.

Jak proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , tak proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. , podal stěžovatel předmětnou ústavní stížnost. Dle jeho náhledu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, neboť v řízení předcházející vydání napadených usnesení obecných soudů nebyl slyšen v kontradiktorním řízení. Obecný soud tak údajně porušil jednu ze základních institucionálních záruk spravedlivého řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Postup krajského soudu je dle stěžovatele v rozporu s rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva, který ve svých rozhodnutích Assenov a ost. Vs. Bulharsko z 28. 10. 1998 či Nikolova vs. Bulharsko z 25. 3. 1999 zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení osobní svobody. V neposlední řadě pak stěžovatel poukázal též na rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 22. 3. 2005, (publikováno pod číslem 239/2005 Sb.)

III.

K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřilo Krajské státní zastupitelství a Krajský soud v Plzni, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyly tyto zaslány stěžovateli na vědomí.

IV.

Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel v rámci soudních řízení, z nichž vzešly ústavní stížností napadené rozhodnutí, nebyl slyšen před soudem. Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí, z řízení, jež jim předcházely a z argumentace stěžovatele.

Ústavní soud posoudil veškeré právní okolnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. , a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Dle náhledu Ústavního soudu je při posuzování odůvodněnosti ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. , třeba vyjít z myšlenkové konstrukce, o níž se opírá nález Pléna Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 22. 3. 2005 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), jímž došlo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ke zrušení ustanovení § 242 odst. 2 tr. řádu, a to z důvodu, že dané ustanovení upravující neveřejné zasedání vylučovalo možnost slyšení obviněného před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud k tomu v citovaném nálezu uvedl, že taková právní úprava neodpovídá čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož patří mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.

Z výše uvedeného plyne, že pokud nebyl stěžovatel v souvislosti s prodlužováním vazby slyšen před soudem, lze tento procesní postup považovat za vadný, neboť stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit k dalšímu trvání vazby.

Z částečně vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , vyplývá, že krajský státní zástupce v Plzni podal dne 19. 7. 2005 pod sp. zn. 1 KZv 49/2004 proti stěžovateli, S.T. obžalobu. V následném řízení postupoval krajský soud dle ustanovení § 71 odst. 5 TŘ a rozhodl svým usnesením ze dne 28. 7. 2005 o tom, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. Z protokolu o výslechu, jež byl sepsán u Krajského soudu v Plzni dne 28. 7. 2005, vyplývá, že stěžovatel byl před vynesením předmětného usnesení slyšen u soudu a mohl se tedy vyjadřovat k dalšímu trvání vazby. Poté, co bylo dne 12. 9. 2005 zahájeno hlavní líčení, byl stěžovatel opakovaně slyšen u soudu a nic mu tedy nebránilo, aby se k otázce vazby vyjádřil. Dne 20. 9. 2005 bylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto dle ustanovení § 71 odst. 6 TŘ o ponechání obviněného ve vazbě.

Ústavní soud se v minulosti problematikou prodlužování vazby již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že vadu řízení spočívající v nevyslechnutí obviněného při prodlužování vazby je možno napravit jeho následným vyslechnutím a rozhodnutím o prodloužení vazby. Tak se tomu stalo také v předmětném případě, kdy Krajský soud v Plzni stěžovatele slyšel v souvislosti s aplikací ustanovení § 71 odst. 5 TŘ a § 71 odst. 6 TŘ. Jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze, shledal vazbu stěžovatele za dodržení výše nastíněných ústavních premis za důvodnou a proto lze vadu v předchozím řízení považovat za zhojenou (k tomu též srovnej dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

).

V souvislosti s problematikou výslechů vazebně stíhaných osob považuje Ústavní soud za vhodné poukázat též na skutečnost, že z práva obviněného být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná (k tomu srovnej též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu

).

Namítá-li v dalším stěžovatel, že nebyl před rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. , o žádosti o propuštění z vazby slyšen u soudu, lze jej odkázat na usnesení Ústavního soudu

, jež bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 32. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2004. Z uvedeného usnesení vyplývá, že "za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§ 72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (nutnost eskorty obviněných k soudu, vyžadování a posílání spisového materiálu mezi policejními orgány, státními zástupci a soudy, narůstání časového a pracovního zatížení soudů), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení".

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (ust. ).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu