Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 524/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. I. S.,zastoupeného JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem 120 00 Praha 2, Krkonošská 17, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2005 č. j. -321, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004 č. j. -297 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004 č. j. -224, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel, který se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, odůvodnil návrh tím, že se postupem označených soudů cítí dotčen v právech zakotvených v a d, v a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v a y. V návrhu označil také jako vedlejšího účastníka, kromě Bytového družstva domu Bělohradská 34, Obvodní soud pro Prahu 2, jehož postup označil za protiústavní, když jím bylo umožněno zneužití vlastnictví a vedl k porušení nedotknutelnosti obydlí stěžovatele, což je v rozporu s a s d. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, vyslovil přesvědčení, že v podaném dovolání a jeho dodatku vyjmenoval otázky zásadního právního významu, pokud byl návrh pro Nejvyšší soud nejasný či dokonce nesrozumitelný, měl jej vyzvat k odstranění vad podání a nikoliv restriktivně vykládat ustanovení o dovolacích důvodech. Dále poukázal na to, že se Nejvyšší soud nezabýval námitkami proti rozhodnutí o nákladech řízení, když toto bylo soudem k odvolání žalovaného, i přes jasné písemné námitky stěžovatele, soudem II. stupně změněno.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje - takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným, je-li návrh podán po lhůtě k tomu stanovené, je dán důvod k jeho odmítnutí [, odst. 3 a 4, a odst. 1 písm. b) , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně konstatoval, že dovolání není přípustné z důvodů obsažených v § 237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu, jak se žalobce, nyní stěžovatel, dovolával - k závěru, že v projednávané věci sice došlo ke zrušení původního rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci první instanci k dalšímu řízení, ne však z důvodu odlišného právního názoru odvolacího soudu na meritum věci, ale pro procesní pochybení první instance, v ústavní stížnosti konečně stěžovatel ničeho nenamítal. Pokud jde o odmítnutí dovolání pro zjištění, že nebylo podáno v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, pak s ohledem na obsah dovolání, podaného stěžovatelem dne 13. 12. 2004, k odmítnutí došlo rovněž opodstatněně a na odůvodnění obsažené v usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat. K jeho doplnění třeba dodat, že dovolání směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2994 č. j. -297 a to do jeho výroku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004 č. j. o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu označeného bytu a rozhodnuto o nákladech řízení, vzniklých před soudem I. stupně a před soudem odvolacím. V dovolání, ve kterém stěžovatel navrhl, aby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uvedl, že jde o právní otázku, "týkající se vedení řízení o výkon rozhodnutí poté, co toto rozhodnutí ztratilo vykonatelnost, výkladu významu vedení řízení o výkonu správního rozhodnutí, jako projevu vůle třetí osoby, výkladu důsledku právních úkonů učiněných vůči soudu na jiné osoby a případy, o otázku údajné možnosti přechodu práva z ryze správního rozhodnutí na soukromou osobu a to vstoupením soukromé osoby na místo správního orgánu při výkonu správního rozhodnutí, přenesení důsledku chybného postupu soudu v dřívějším řízení o výkonu správního rozhodnutí do občanského řízení, důkazu "spisem" a zejména převzetí odůvodnění rozsudku jako důkazu v jiném řízení, míry, do jaké je možné právnickým osobám tolerovat neodpovídající projevy a chyby způsobené údajně "práva neznalými osobami", dále otázku hodnocení podmínek konkludentního uzavření nájemní smlouvy k bytu v letech 1992-1994, držby nájmu v případě pochybností tj. dle § 130 odst. 1 věty druhé obč. zákoníku od roku 1992 a otázku zpochybnitelnosti nájemní smlouvy po třech letech od jejího uzavření a promlčení práva na toto zpochybnění." Z uvedeného je nepochybné, že odvolatel právní otázku, jak má na mysli § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu, náležitým způsobem nevyložil, nýbrž požadoval úplnou revizi napadeného rozsudku, a se závěry dovolacího soudu, obsaženými v odůvodnění stížností napadeného usnesení o nepřípustnosti dovolání, nutno souhlasit. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud měl rozhodnout o dovolání, které směřovalo proti změněnému výroku o nákladech řízení, lze poukázat na znění § 237 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - tedy nikoliv ve věci nákladů řízení.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Vzhledem k tomu, že podané dovolání nebylo přípustným mimořádným opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně tvrzeného práva poskytuje, přičemž jeho nepřípustnost nevyplývala z uvážení dovolacího soudu, nýbrž z nesplnění podmínek vyplývajících z § 237 odst. 3 obč. soudního řádu, nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu II. stupně vycházet z data doručení usnesení č. j. -321, nýbrž ze dne doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004 č. j. -297, jako soudu odvolacího, tj. z data 13. 10. 2004. Poněvadž ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu až dne 13. 10. 2005, je, pokud směřuje proti rozsudku soudu II. a I. stupně, stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené. Proto byla v souladu s , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2005