Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 577/05

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou, AK se sídlem Resslova 9, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen " ") domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 10. 2004, čj. -235, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2005, čj. -257, ve výroku o výchově nezletilého syna stěžovatele, Petra (jedná se o pseudonym) pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a změnil ve výrocích o výši výživného.

Stěžovatel je přesvědčen, že svěřením syna do výchovy matky bylo zasaženo do jeho rodičovských práv, neboť soud se nezabýval možností společné nebo střídavé péče obou rodičů a nepřihlédl k lepším možnostem otce; zásah do své majetkové sféry pak vyvodil z toho, že soud posoudil jeho výdělkové poměry dosažené v letech 2003 a 2004 nesprávně.

Ze shora citovaných rozsudků Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že v řízení o úpravě výchovy a výživného a o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu manželství rodičů a úpravě styku soud I. stupně rozhodl o svěření nezletilého Petra do péče matky pro dobu před i po rozvodu manželství a stanovil rozsah a způsob styku stěžovatele se synem. Určil, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 000,- počínaje dnem 1. 6. 2003 a od 1. 9. 2004 částkou 1 500,- Kč měsíčně; pro dobu po rozvodu manželství stanovil výživné ve stejné výši. Soud dále rozhodl o úhradě dlužného výživného za dobu od 1. 6. 2003 do 30. 9. 2004 ve výši 6 500,- Kč, zavázal stěžovatele povinností uhradit státu částku 5 300,- Kč a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání otce věc přezkoumal soud II. stupně, který rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matky potvrdil, výživné však zvýšil z částky 1 000,- Kč na částku 1 200,- Kč a z částky 1 500,- Kč na částku 1 600,- Kč, s čímž souvisel i přepočet dlužného výživného od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005, které soud II. stupně stanovil ve výši 14 400,- Kč. Povinnost otce uhradit státu náklady ve výši 5 300,- Kč zůstala zachována, právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo žádnému z účastníků přiznáno.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel namítl porušení ústavních hmotných práv zaručených v y, podle kterého péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona. Ústavní soud připomíná, že práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu) se lze domáhat přímo, je však třeba mít na zřeteli, že práva zde zakotvená jsou v podrobnostech provedena zákonem (srov. y), v daném případě , o rodině.

Ústavní norma ( y) je formulována značně obecně a její přímá použitelnost neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam. Ústavně právní přezkum se tak soustředil na posouzení aplikace a interpretace ustanovení zákona o rodině, jak je provedly obecné soudy. Na věc dopadly ustanovení , , , , a citovaného zákona, která umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o úpravě výchovy a výživy jejich nezletilého dítěte, aby o svěření dítěte do výchovy jednomu z nich autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a aby druhému z rodičů styk s dítětem upravil a stanovil příspěvek na jeho výživu, vždy však při sledování především zájmu dítěte. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodly o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a o výši vyživovací povinnosti druhého z rodičů na základě zjištěného skutkového stavu po provedeném dokazování, kdy mimo další dospěly k závěru, že střídavá péče není z důvodů jimi objasněných v současné době namístě, a vyložily, na základě jakých důkazů a pro jaké důvody bylo vhodnější svěřit dítě do výchovy matce. Z odůvodnění napadeného rozsudku též vyplynulo, že soud II. stupně reagoval na odvolací námitky stěžovatele a řádným způsobem se s nimi vypořádal.

Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu došlo k pochybení majícímu ústavně právní relevanci, za kterou jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu považovány případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Argumentace předestřená stěžovatelem v ústavní stížnosti je ve své podstatě spíše nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Rozhodnutí soudu o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem. Stěžovateli se tedy nepodařilo porušení svých práv zaručených na ústavní úrovni prokázat a jeho tvrzení o porušení y zůstalo neopodstatněné.

Stejný závěr stihl i stěžovatelovu námitku o porušení y, který chrání vlastnické právo jednotlivce. Zásah do vlastnického práva stěžovatel specifikoval jako zásah do své majetkové sféry, který vyvodil z toho, že soud II. stupně zvýšil částky výživného o 200,- a o 100,- Kč. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby ověřil, zda obecné soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 53). K takovému pochybení v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud ověřil, že soud II. stupně po doplnění dokazování vycházel z příjmů obou rodičů za rok 2003, 2004 a část roku 2005, počtu jimi vyživovaných osob, odůvodněných potřeb jejich dítěte a poté dospěl k částce, kterou považoval za přiměřenou. Tvrzení stěžovatele, že jeho čistý příjem byl poloviční, než z jakého vycházel odvolací soud, zůstalo nepodloženo. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplynulo, že k částkám čistého měsíčního příjmu (jak z nich vycházel stěžovatel pro účely zdanění) byly připočteny i částky, které stěžovatel čerpal pro svoji osobní spotřebu. Takový postup zcela koresponduje s příslušným ustanovením zákona o rodině, podle kterých soud při stanovení výše výživného zjišťuje schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů. Skutečnost, že soud II. stupně dospěl k částkám (nevýrazně) vyšším než soud I. stupně, není schopno založit důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť jeho měnící rozhodnutí je řádně a náležitým způsobem odůvodněno.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu