Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 592/05

Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti nezletilého Petra (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnými zástupci a rodiči M. C. a P. C., právně zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, AK Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2005, č. j. -87, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že jím došlo k porušení článku 90 y, článku 7, článku 10 a článku 36 odst. 1 d.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. a zjistil z něj následující. Dne 21. 2. 2003 podala Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR u Okresního soudu ve Frýdku-Místku návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení částky 12.772,- Kč s příslušenstvím proti stěžovateli. Podle odůvodnění návrhu stěžovatel Petr fyzicky napadl V. J. a způsobil mu zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, jehož náklady představovaly žalovanou částku, přičemž ve smyslu ustanovení , o veřejném zdravotním pojištění, tvrdila navrhovatelka (žalobkyně) právo na náhradu takto vzniklé škody. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č. j. -61, žalobu zamítl. Z důkazního materiálu učinil tento skutkový závěr. Dne 29. 11. 2001 došlo k potyčce mezi stěžovatelem a V. J., když potyčku vyprovokoval slovními útoky a postrkováním posledně jmenovaný. Stěžovatel se nejdříve potyčce bránil postrkováním V. J., pak mu v rámci potyčky uštědřil několik ran a v důsledku jeho následné rány pěstí do nosu V. J. upadl, přičemž utrpěl zlomeninu nosních kůstek a lehký otřes mozku a musel být hospitalizován. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že soud jednání stěžovatele posoudil jako jednání v nutné obraně, tedy nejednalo se o zaviněné protiprávní jednání zakládající právo na náhradu škody způsobené navrhovatelce. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č. j. -87, částečně vyhověl navrhovatelčině odvolání, když ho v části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 6.386,- Kč, potvrdil, avšak v části, v níž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 6.386,- Kč, změnil tak, že stěžovatel je povinen tuto částku navrhovatelce zaplatit. Soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že V. J. sice potyčku vyprovokoval, avšak stěžovatel jej následně uhodil tak intenzivně, že mu způsobil zranění, což nelze posuzovat za jednání v nutné obraně; vinu na škodné události tak nese z poloviny V. J. a z poloviny stěžovatel.

Stěžovatel odkazuje na blíže neurčené nálezy Ústavního soudu, podle nichž není možno apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že stěžovatel, jenž odvracel útok, svým jednáním ublížil jinému na zdraví. Pokud došlo při obraně stěžovatele k ublížení na zdraví poškozeného, jednalo se o nutnou obranu a způsob, jakým stěžovatel jednal, nelze označit za zjevně nepřiměřený. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v době incidentu, vzhledem k jeho věku 13 let, nebyla naplněna ani rozumová, ani volní složka pro odpovědnostní způsobilost, neboť nebyl schopen rozpoznat následky svého jednání a ovládnout se. Pokud stěžovatel neuspěl ve své snaze zamezit útočníkovi v jeho jednání, musel se bránit proti jeho útokům, jelikož si chtěl chránit své zdraví. Odvolací soud nesprávně právně posoudil stěžovatelovu věc a jeho závěry jsou tak v extrémním nesouladu se zjištěnými okolnostmi, jež vyplývají z provedeného dokazování.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, není tedy ani jejich vrcholem, a proto mu nepřísluší vykonávat přezkum nad jejich rozhodovací činností; jeho zásah je odůvodněn pouze v případě, že obecné soudy při svém rozhodování poruší ústavně garantovaná lidská práva a svobody jedince. K výkladu a aplikaci jednoduchého práva jsou proto povolány obecné soudy; Ústavní soud do tohoto procesu může vstoupit jedině tehdy, jestliže soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole; samotný odlišný pohled stěžovatele na výklad jednoduchého práva sám o sobě neznamená porušení jeho práv (srov. např. nález

uveřejněný na www.usoud.cz).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepodává nijak obsáhlou a pádnou ústavněprávní argumentaci, jeho námitky jsou spíše polemikou s právním názorem odvolacího soudu. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že v procesu utváření konkrétního rozhodnutí soudu musí být patrný logický soulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, na základě kterého soud učiní konkrétní skutkové zjištění, a dále pak na takové skutkové zjištění musí logicky navazovat přijatý právní závěr, který předpokládá správnou kvalifikaci skutkového zjištění a podřazení pod příslušnou právní normu soudem náležitě vyloženou. Jestliže se v tomto procesu nevyskytuje extrémní nesoulad mezi jednotlivými myšlenkovými kroky soudu, není Ústavní soud oprávněn do věci ingerovat. Druhostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu jednání stěžovatele nehodnotil jako jednání v nutné obraně, avšak současně zohlednil skutečnost, že poškozený potyčku svým chováním aktivně vyvolal. Ústavní soud v těchto jeho úvahách neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry.

Na závěr Ústavní soud připomíná, že je třeba formulovat petit ústavní stížnosti s větší obezřetností. Stěžovatel žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu, což odporuje obecnému pravidlu pro jakékoli přezkumné řízení, že totiž lze napadat rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze taková nebo v takovém rozsahu, v jakém dotyčnému nebylo vyhověno; požadavek na zrušení rozhodnutí pro stěžovatele příznivého je nesmyslný. Domáhal-li se tedy stěžovatel i zrušení vyhovujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě, je nutno v této části hodnotit ústavní stížnost jako návrh podaný osobou neoprávněnou, neboť stěžovatel ani netvrdí (a z logiky věci ani tvrdit nemůže), že by tímto výrokem došlo k zásahu porušujícímu jeho základní právo nebo svobodu zaručené ústavním pořádkem [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y, , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen " ")].

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě nebyl dotčen na svých ústavně garantovaných základních lidských právech a svobodách, a tak podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení a dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu