Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 466/05

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem AK se sídlem Pellicova 2c, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. , za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 12. 9. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. , jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. , a to pro porušení y, d.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obžalovaný A. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je obžalobou státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně stíhán pro trestný čin loupeže podle ust. § 234 odst. 1 tr. zákona, za použití ust. § 41 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista. Usnesením ze dne 26. 4. 2005 č. j. -42, byl obžalovaný podle ust. § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. c) tr. řádu vzat do vazby. Dne 7. 7. 2005 byla u Městského soudu v Brně podána obžaloba. Usnesením ze dne 20. 7. 2005 č. j. -169, Městský soud v Brně dle ust. § 71 odst. 5 tr. řádu rozhodl ve stanovené 30-ti denní lhůtě ode dne podání obžaloby o ponechání obžalovaného ve vazbě, když i nadále u něj shledává důvody vazby dle ust. § 67 písm. c) tr. řádu. Proti uvedenému usnesení podal obžalovaný stížnost.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. byla podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost obžalovaného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2005 č. j. -169 zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí se stížnostní soud ztotožnil s tvrzením soudu prvního stupně, že u obžalovaného existují konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že v případě ponechání na svobodě se zachová způsobem předvídaným v ust. § 67 písm. c) tr. řádu. Tyto konkrétní skutečnosti mají podle stížnostního soudu oporu v důkazech shromážděných ve spise. Obavu, že obžalovaný bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, pokud by byl propuštěn z vazby na svobodu, spatřuje stížnostní soud v tom, že obžalovaný se dopustil již v minulosti závažné trestné činnosti a z posledního výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který mu byl uložen za trestné činy znásilnění podle ust. § 241 odst. 1 tr. zákona a krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona, byl propuštěn dne 16. 5. 2004. Stížnostní soud dále poukázal na to, že v minulosti byl obžalovaný odsouzen rovněž za trestný čin loupeže podle ust. § 234 odst. 1 tr. zákona.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že hodnocení údajné obavy, že bude pokračovat v trestné činnosti, není podloženo žádnou konkrétní skutečností. Za takovou skutečnost podle stěžovatele nelze považovat to, že byl v roce 1998 odsouzen k sedmi rokům odnětí svobody za znásilnění a že v roce 1992 byl odsouzen za trestný čin loupeže. Podle stěžovatele soudy při hodnocení jeho osoby vycházely výhradně z jeho minulosti a nevzaly v úvahu, že v současné době od svého propuštění z výkonu trestu již rok žije spořádaným životem. Stěžovatel uvádí, že soud při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě nezkoumal skutkový stav věci, protože hovoří o nebezpečnosti stěžovatele, když žádným důkazem není stanoveno najisto, zda se skutek vůbec stal a zda jej spáchal právě stěžovatel. Stěžovatel připouští, že se dříve ke skutku doznal, bylo to však jen z důvodu toho, že byl jednak ovlivněn "trávou", kterou kouří jen občas, ale také proto, že podlehl nátlaku policie. Z odůvodnění napadeného usnesení podle stěžovatele vyplývá, že soud již avizuje, že bude odsouzen a potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody, a vazbu stěžovatele pak lze chápat jako předběžný výrok o vině, resp. jako součást tohoto předpokládaného a očekávaného trestu, když soud k ní nepřistupuje jako k zajišťovacímu institutu. Toto tvrzení podporuje podle stěžovatele i ta skutečnost, že soud dříve nesprávně posoudil nabídku peněžité záruky stěžovatele, když ji posoudil jako nesplňující předepsané náležitosti, a zamítl stížnost stěžovatele proti vzetí do vazby.

II.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Důvod pro ponechání stěžovatele ve vazbě podle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu je v napadených rozhodnutích přesvědčivě argumentován a Ústavní soud se s těmito závěry obecných soudů ztotožňuje.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2005

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu