Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 465/05

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HAMI CENTRUM, s. r. o., se sídlem Domažlice, Žižkova 492, zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou v Klatovech, Krameriova 139, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2005, čj. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 9. 9. 2005 napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2005, čj. -45, s tím, že jím došlo k porušení d, a y ČR.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 9. 2003, čj. -6, byl k návrhu oprávněné, Okresní správy sociálního zabezpečení, k uspokojení její pohledávky ve výši 181 117,- Kč nařízen proti stěžovatelce na základě vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z bankovního účtu stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, načež Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 2. 2004, čj. -25, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se tentýž výkon rozhodnutí nařizuje na základě nejen vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, ale i ze dne 17. 10. 2002, čj. 2006/02. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením podle věta první, odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh soudního řízení, ve kterém - ve stručnosti řečeno - uplatňovala námitku, že z vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, plyne dluh ve výši 18 622,- Kč, přičemž výkon ohledně částky 162 495,- Kč byl nařízen již dříve, a tak se oprávněná domáhá zaplacení posledně uvedené částky dvakrát. Dovolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že stěžovatelka v podstatě nebyla oprávněna dovolání podat, protože odvolací soud nezměnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento výrok byl přitom změněn, když do něj odvolací soud zahrnul další výkaz nedoplatků. Dále stěžovatelka namítá, že tvrzení dovolacího soudu, že dřívější exekuce pravomocně zanikla, nemůže obstát, přičemž poukazuje na usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 4. 2004, čj. -22, jímž byla nařízena na majetek stěžovatelky exekuce.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že se sice jedná o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek ve shodě se zákonem, avšak že jde o návrh, který musí Ústavní soud označit za zjevně neopodstatněný. V řízení před Ústavní soudem se zpravidla za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že v rozporu s nepovažoval její dovolání za přípustné. Ústavní soud pokládá za potřebné připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), nelze považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či dokonce věcné) správnosti vydaných rozhodnutí. Jak plyne z konstantní judikatury, o ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, příp. jiných orgánů veřejné moci, možno uvažovat - v souvislosti s uvedenou námitkou - za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení byl obsažen prvek svévole v podobě např. nerespektování jednoznačné kogentní normy, příp. přepjatého formalizmu, nebo pokud by v něm došlo k zásadně nesprávnému zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv. O žádný z takových případů se nejedná. Dovolací soud řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, svůj závěr o nepřípustnosti dovolání zdůvodnil, navíc se ve svém rozhodnutí námitkami stěžovatelky, o nichž bude pojednáno níže, věcně zabýval. Rovněž tak se zabýval vadou rozhodnutí odvolacího soudu, jež vznikla v důsledku toho, že odvolací soud zahrnul do výroku svého usnesení navíc výkaz ze dne 17. 10. 2002, čj. 2003/02, a ani v tomto ohledu není nic, co by mu bylo možno vytknout.

Jde-li o námitku stěžovatelky, že z vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, plyne dluh nikoliv ve výši 181 117,- Kč, ale 18 622,- Kč, přičemž částka 162 495,- Kč, představující rozdíl mezi oběma sumami, je vymáhána dvakrát, touto se podrobně zabýval jak odvolací, tak dovolací soud, které shodně dospěly k závěru, že správní exekuce ohledně posledně uvedené částky ke dni 24. 7. 2003, tj. ještě před podáním předmětného návrhu na soudní výkon rozhodnutí, zanikla ( ve spojení s ). Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, v čem má nesprávnost závěrů obecných soudů - v daném ohledu - spočívat, a tak nezbývá, než stěžovatelku odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí. Pokud stěžovatelka namítala, že z výkazu nedoplatků ze dne 26. 2. 2003, čj. 1243/03, plyne dluh pouze ve výši 18 622,- Kč, pak i v souvislosti s výše uvedeným je zřejmé, že v rozhodné době celkový dluh stěžovatelky činil 181 117,- Kč, kterážto částka je uvedena jako "dlužná částka celkem" ve zmíněném výkazu nedoplatků. Touto otázkou se taktéž zabýval dovolací soud, přičemž i zde lze plně stěžovatelku na jeho rozhodnutí odkázat.

Stěžovatelka rovněž vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že nevzal v úvahu, že pro stejnou částku byla usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 4. 2004, čj. -22, nařízena na její majetek exekuce. Tato námitka je ovšem s ohledem na irelevantní, navíc se touto otázkou - na základě ústavní stížnosti podané stěžovatelkou - zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2005,

sp. zn.

.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2005