Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 546/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. P. a J. P., zastoupených JUDr. K. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2003, čj. - 161, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhli zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelé tvrdili, že Nejvyšší soud ČR porušil jejich ústavně zaručená práva podle d (dále jen " ") nesprávným výkladem ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 15. a 17. , protože rozhodl, že dovolání bylo možno v jejich případě podat jen v jednoměsíční lhůtě ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžovatelé uvedli, že zmíněná ustanovení zajišťují, aby v přezkumném řízení, jak odvolacím, tak dovolacím, byly procesní úkony účastníků řízení hodnoceny podle týchž procesních předpisů, jimiž se řídil soud prvního stupně, případně soud odvolací v řízení odvolacím. Bodu 15. hlavy I. části dvanácté bylo učiněno zadost tím, že řízení před soudy prvního i druhého stupně bylo projednáno podle dosavadních předpisů. Dovolání podali stěžovatelé po pravomocném skončení odvolacího řízení, za účinnosti novely , proto pro podání jejich dovolání platí lhůta stanovená novelou, tj. dvouměsíční.

V souladu s ustanovením bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud ČR odkázal na své rozhodnutí, publikované pod č. 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Sdělil, že ani stěžovatelé nepopírají, že řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů, platných do 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti Proto i o jejich dovolání bylo rozhodnuto podle dosavadních předpisů. Tento postup zcela jasně vyplývá z části dvanácté, hlavy I. bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy.

Ze spisu sp. zn. Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2000, čj. -125, zamítl žalobu stěžovatelů na odstranění stavby. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, čj. - 147, rozsudek městského soudu potvrdil. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 10. 3. 2003. Stěžovatelé podali dovolání u městského soudu dne 5. 5. 2003. Nejvyšší soud ČR jejich dovolání odmítl usnesením ze dne 4. 8. 2003, čj. - 161, jako opožděné, s odkazem na ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 17. , podle kterého se dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Podle (ve znění do 31. 12. 2000) platila pro podání dovolání lhůta jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě byl posledním dnem lhůty k podání dovolání pátek 11. 4. 2003. Pokud tedy stěžovatelé podali dovolání až dne 5. 5. 2003 osobně (viz č. l. 151 spisu), podali je opožděně.

Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda interpretace příslušných procesních ustanovení a výsledné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo ústavně konformní a způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Po zvážení všech okolností případu shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Základním principem relevantní judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací , je teze, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad podústavního práva, a tedy i části dvanácté, hlavy první, bodu 17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by provedený výklad zákona byl v rozporu s požadavky ústavnosti.

Argumentace stěžovatelů, že v jejich případě jim svědčila pro podání dovolání lhůta dvouměsíční, je nepřípadná. Zákonodárce zvolil při novelizaci řešení, podle něhož se na některá již započatá řízení před obecným soudem i nadále vztahuje úprava dovolání, zrušená počínaje 1. 1. 2001, včetně délky lhůty pro podání dovolání. Takovouto interpretaci Nejvyšším soudem ČR nelze, z ústavněprávních hledisek, zpochybnit.

Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno na základě žaloby podané dne 5. 8. 1993, takže se na ně, včetně řízení odvolacího a dovolacího, vztahovala přechodná ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 15. (pokud se jednalo o odvolání) a bodu 17. (pokud šlo o dovolání) Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 3. 2003 a dovolání stěžovatelé podali až 5. 5. 2003. V té době byl v účinnosti již více než 2 roky a bylo již známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované v sešitě č. 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 70/2001, kterým Nejvyšší soud ČR sjednotil praxi obecných soudů, pokud jde o výklad ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 17. Nejvyšší soud ČR tedy v případě stěžovatelů rozhodl v souladu s tehdy již ustálenou judikaturou. Odmítnutí dovolání pro opožděnost tak vzhledem k uvedenému nebylo způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva stěžovatelů.

Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu