Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 261/05

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Športového klubu boxu Dubnica nad Váhom, Športovcov 656, Dubnica nad Váhom, Slovenská republika, zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Skácelovou, Jedovnická 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, č.j. -127, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. -127, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. -83, a věc vrácena jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu mělo údajně dojít k zásahu do základních lidských práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantoványd (dále jen "") v , dle něhož má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.

II.

V petitu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. -127, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. -83, a věc vrácena jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně je zcela jednoznačné a v souladu se zákonem i dispozicemi uvedenými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší správní soud sice ruší rozsudek Krajského soudu v Brně, ale současně ho svým právním názorem zavazuje k tomu, aby rozhodl tak, jak původně učinil. V takovémto postupu pak spatřuje zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (y). Závěrem upozorňuje též na skutečnost, že daňové řízení, k němuž se napadený rozsudek vztahuje, plyne již od roku 1998.

III.

Ústavní soud se zabýval předmětnou ústavní stížností a po zvážení právních a skutkových okolností případu dospěl k závěru, že je nepřípustná.

K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [ ve spojení s (dále jen "")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení . Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. -83, soudní řízení v dané věci dále pokračuje. Stěžovateli je tak dána možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení, a to včetně práv vyplývajících z ústavního požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak z ústavní stížnosti, tak i z vyžádaného soudního spisu nevyplynulo, že by stěžovatel v průběhu soudního řízení uplatnil k ochraně jím namítaného porušeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů procesní prostředek dle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu).

V předmětném návrhu staví stěžovatel důvody své ústavní stížnosti na tvrzení, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl položen základ k průtahům v řízení. Z uvedeného důvodu pak požaduje ve svém stížnostním petitu zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, č.j. - 127. K odstranění stěžovaných průtahů v řízení může vést jen petit požadující vydání zakazovacího či přikazovacího výroku rozhodnutí Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího správního soudu a vrácení věci k projednání soudu nižšího stupně, nejsou způsobilé průtahy v řízení vyvolat. Délku soudního řízení je třeba zkoumat ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře, tedy obzvláště ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. -127, nejenže nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ale navíc nelze toto rozhodnutí přezkoumat ani věcně. Na tomto místě Ústavní soud opakovaně konstatuje, že meze jeho přezkumné činnosti jsou omezené. Pokud by Ústavní soud přistoupil na požadavek stěžovatele a za účelem případného zrušení přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zasáhl by tím do kompetence obecných soudů, což mu nepřísluší. Zákonnou i ústavní povinností příslušného krajského soudu, jehož rozhodnutí bylo nadřízeným soudem zrušeno, je bez průtahů v řízení pokračovat, a ve věci rozhodnout. Pokud by Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odňal by tím příslušnému krajskému soudu podklad, na jehož základě znovu jednal a rozhodoval. Nastíněný postup by se tak dostával do střetu se zásadou právní jistoty.

Z výše uvedeného plyne, že interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadá i na posuzovanou věc, a proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Michaela Židlická

soudce zpravodaj