Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 511/05

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, a soudců Vlasty Formánkové a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrychovo nám. 737, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, č.j. -161 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2005, -148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu (dále jen " "), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na obhajobu.

Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Zároveň soud nepřijal jeho slib, ani nabídku peněžité záruky. Napadeným rozhodnutím vrchního soudu byla pak stížnost proti rozhodnutí krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná.

Podle stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základního práva tím, že při jeho slyšení, které krajský soud konal před rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě, nebyl přítomen jeho obhájce. Vzhledem k tomu, že se jedná o případ nutné obhajoby, dovozuje stěžovatel porušení trestního řádu i svých ústavně zaručených práv.

Ze spisu krajského soudu sp.zn. vyplývá, že obhájce byl o konání slyšení vyrozuměn telefonicky, ale omluvil svou neúčast a soud jeho omluvu přijal. Stížnostní soud se potom s námitkou porušení práva na obhajobu v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí vypořádal tak, že slyšení stěžovatele (obžalovaného) pro účely rozhodnutí o vazbě je neformálním úkonem, navíc časově limitovaným zákonnými lhůtami pro přezkum vazby. O takovém úkonu je obhájce osoby ve vazbě vyrozumíván, platnosti slyšení však nemůže být vázána na jeho obligatorní přítomnost, neboť by hrozilo nebezpeční propadnutí zákonné lhůty přezkumu. Dále stížnostní soud odkazuje na nález sp.zn.

, ze kterého dovozuje, že není nutné v každém případě přezkumu vazby slyšet dotčenou osobu. Pokud tedy byl stěžovatel soudem slyšen v nepřítomnosti svého obhájce, nelze z této skutečnosti dedukovat porušení jeho práva na obhajobu.

Obdobnou argumentaci uvedly oba soudy i ve vyjádřeních, která zaslaly Ústavnímu soudu.

Jak je patrno z výše označeného spisu krajského soudu, který si Ústavní soud ke stížnosti vyžádal, byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2005 ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005 k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se započtením vazby od 11. 9. 1998 do 11. 2. 1999 a od 8. 4. 2005 do 27. 9. 2005 a se započtením výkonu trestu od 12. 3. 2005 do 8. 4. 2005. Stěžovatel nastoupil trest dne 28. 9. 2005.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba uvést, že postup krajského soudu nebyl v souladu se stěžovatelovým právem na obhajobu, neboť se skutečně jednalo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu a za takové situace měl být jeho slyšení přítomen jeho obhájce nebo tímto zplnomocněný zástupce. Ústavní soud tedy dává stěžovateli za pravdu v tom, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ústavním pořádkem zaručenými základními právy stěžovatele.

Ústavní stížností se ovšem stěžovatel nedomáhá vyslovení toho, že bylo porušeno jeho základní právo, nýbrž zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. A v tomto případě je třeba rovněž zohlednit účelnost případného vyhovujícího rozhodnutí Ústavního soudu a jeho praktický dopad na právní sféru stěžovatele.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud rozhoduje za situace, kdy zásah do stěžovatelova základního práva již netrvá, neboť rozhodnutí, které mělo být touto vadou stiženo, je již nahrazeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem. O aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu písm. d) y a se jedná tehdy, jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele. V tomto případě už tomu tak není, neboť případné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu není s to stěžovatelovu současnou situaci jakkoli změnit.

Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá neodůvodněnost rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Neuvádí žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly rozhodnutí soudu po věcné stránce. Brojí pouze proti tomu, že u jeho slyšení nebyl přítomen jeho obhájce. V rámci tohoto slyšení stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti a odkázal pouze na svůj písemný slib a nabídku peněžité záruky. Ani tento slib neobsahoval novou argumentaci, která by dosud v řízení před soudem nebyla použita. Jedinou vadou rozhodnutí krajského soudu, kterou tedy stěžovatel namítá, je procesní pochybení spočívající v soudem tolerované nepřítomnosti stěžovatelova obhájce.

Za situace, kdy je stěžovatel již ve výkonu trestu s tím, že se mu vazba započítává, by nebylo logické napadaná rozhodnutí rušit, neboť soudy už nemají možnost namítané porušení základního práva zhojit.

S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou a v souladu s ust. ji odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Ivana Janů

předsedkyně senátu