Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 382/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Lorecká 465, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, čj. - 344, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, čj. - 359, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, čj. - 344, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, čj. - 359. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud"), kterým byla žalovanému Sklárny Kavalier, a. s., uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 639 484,10 Kč s úroky z prodlení. Dále byla žalovanému uložena povinnost platit stěžovateli, počínaje zářím 2003, měsíční náhrada ve výši 9 782,60 Kč a ohledně částky 18 000,-- Kč byla žaloba zamítnuta. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem odvolacího i dovolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") i Evropské úmluvy o lidských právech.

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizoval se skutkovými a právními závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, pokud se jedná o způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku nemoci z povolání, kterou získal v průběhu svého zaměstnání brusiče u žalované a. s. Sklárny Kavalier. Zopakoval argumenty, které uvedl již v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, zejména opětovně poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Stěžovatel podrobně rozebral a nesouhlasil s tím, jak jej v jeho věci vyložil a aplikoval Nejvyšší soud ČR. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR je podle stěžovatele v přímém rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který je v souladu s ustálenou judikaturou, což bylo potvrzeno i Nejvyšším soudem ČR. Uvedl dále, že ústavní stížnost především zpochybňuje skutkové závěry, protože výsledky dokazování hodnotí jinak a dovozuje, že jedinou příčinou nezaměstnanosti stěžovatele jsou následky jeho nemoci z povolání, a nikoliv situace na trhu práce v daném regionu. Takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá.

Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nesleduje naplnění práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť v tomto směru obecným soudům nic nevytýká. Ve skutečnosti nesouhlasí s právním závěrem, který v této věci zaujaly odvolací a dovolací soud. Polemizuje s ustálenou judikaturou obecných soudů a pouze opakuje argumenty, které ve své podstatě znamenají popření základů, na nichž tato judikatura spočívá. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, ale zjevně účelově přehlédl, že následkem nemoci z povolání byl uznán jen částečně invalidním a že jako částečně invalidní nenalezl nové zaměstnání nikoliv v důsledku nemoci z povolání, ale jen proto, že o práci osob se stejným nebo obdobným zdravotním poškozením není na trhu práce zájem. Při uplatnění osob se zdravotním postižením na trhu práce není významné, zda bylo vyvoláno nemocí z povolání nebo obecným onemocněním. Rozhodující je, zda trh práce zaměstnávání těchto osob vyžaduje nebo zda pro ně nabízí pracovní příležitosti. V předmětné věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel nenalezl novou práci (po uznání částečné invalidity) proto, že o práci, kterou by mohl i se svým zdravotním postižením vykonávat, nebyl na trhu práce zájem, tedy z důvodu obecné nezaměstnanosti, která dopadá i na jiné osoby se stejným nebo podobným zdravotním postižením, které nebylo způsobeno nemocí z povolání. Poukazuje-li stěžovatel na to, že by mohl (nebýt nemoci z povolání) dále vykonávat dosavadní práci, aniž by mu hrozila nezaměstnanost, zatímco po zjištění nemoci z povolání nenalezl vhodné zaměstnání a dovozuje-li z toho, že mu měla být z důvodu odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání uhrazena "veškerá vzniklá ztráta na výdělku", pak se v rozporu se zákonem domáhá odškodnění nemoci z povolání v takovém rozsahu, který není následkem nemoci z povolání a který by mu mohl příslušet, jen kdyby nebyl vůbec schopen pracovat a byl by plně invalidní. Stěžovatel se tedy domáhá jen dalšího přezkoumání věci v další instanci Ústavním soudem.

Ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 9. 2003 byla žalované a. s. Sklárny Kavalier uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání v částce 639 484,10 Kč s úroky z prodlení a povinnost platit stěžovateli, počínaje zářím 2003, částku 9 782,60 Kč měsíčně. Ohledně částky 18 000,-- Kč byla žaloba zamítnuta.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu změnil -v podrobnostech lze odkázat na výrok jeho rozsudku.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR zamítl vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a nebyl postižen žádnou z jiných vad podle . Nejvyšší soud ČR podrobně vyložil ustanovení a , která byla ve věci aplikována. Odkázal na ustálenou judikaturu obecných soudů, ze které vyplývá závěr, že z důvodu odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro následky této nemoci není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek pracovních příležitostí nemůže mít, po zjištění nemoci z povolání, příjem z vlastní výdělečné činnosti. V této souvislosti poukázal na další rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. . V odůvodnění mj. konstatoval, že žalobce (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) svým tvrzením, že jeho nezaměstnanost byla v době po skončení pracovní neschopnosti důsledkem nemoci z povolání, v podstatě sleduje, aby byl z důvodu odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání odškodněn stejně jako poškození, kteří v důsledku nemoci z povolání zcela ztratili pracovní způsobilost a stali se tak plně invalidní. Takový přístup, který nemá oporu v právním řádu, nelze akceptovat.

Jako nedůvodná označil dovolací soud tvrzení stěžovatele, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemělo oporu v provedeném dokazování a že odvolací soud rozhodl na základě jiného skutkového stavu než okresní soud, aniž by došlo k doplnění dokazování. Skutková zjištění o míře zachování pracovního potenciálu stěžovatele byla dostatečně prokázána provedenými důkazy. Je proto správný závěr odvolacího soudu o tom, že za výdělek stěžovatele po zjištění nemoci z povolání je třeba považovat pravděpodobný výdělek.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle y, ale neuvedl pro to žádné ústavně právní argumenty. Podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem dotčených ustanovení a s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu. V ústavní stížnosti v podstatě opakuje a rozvádí argumenty, které uplatnil již v dovolání a předkládá své vlastní hodnocení a právní závěry. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení y ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost a úspěšnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy ani nepřezkoumává jejich rozhodnutí z hlediska správnosti jejich právních závěrů, pokud jejich postupem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takováto situace však v přezkoumávané věci nenastala.

Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a podle jeho zjištění žádná základní práva stěžovatele nebyla porušena. Odvolací i dovolací soud provedly dokazování v dostatečném rozsahu a podrobně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. V podrobnostech lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Zejména Nejvyšší soud ČR se vyčerpávajícím způsobem zabýval všemi námitkami stěžovatele, které stěžovatel poté zopakoval i v ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s ustálenou judikaturou a lze konstatovat, že nejsou v rozporu s obsahem nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, na který se stěžovatel odvolával.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu