Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 724/05

Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Kuřimská 42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva garantovaná d (dále jen ""), písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným rozsudkem vrchního soudu byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, č. j. - 911, kterým byli stěžovatel a druhý obžalovaný uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za což byl každému uložen výjimečný trest - úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let a obžalovaní byli zařazení pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, z podnětu podaných odvolání částečně zrušen, a to ohledně obou obžalovaných ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále odvolací soud za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatel a druhý obžalovaný se odsuzují podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 a 1/2 (třinácti a půl) roku. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli oba obžalovaní zařazeni pro výkon uložených trestů do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu si podal stěžovatel dovolání, které bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá nespravedlnost proběhnuvšího soudního procesu v jeho trestní věci. Stěžovatel především argumentuje tím, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin vraždy. Je přesvědčen, že měl být odsouzen za jiný trestný čin, za který mu měl být uložen přiměřený trest. Stěžovatel poukazuje na to, že není spravedlivé, aby dostal stejný trest jako druhý spoluobžalovaný, u něhož bylo prokázáno, že jeho podíl na spáchaném trestném činu byl vyšší. Neboť je stěžovatel přesvědčen, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivé soudní řízení a do jeho základního práva garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu y. Právě ustanovení y garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele uváděné v podané ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněné již v řízení před odvolacím i dovolacím soudem, a kterými se tyto soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou přesvědčivá, jak odvolací tak dovolací soud poukázal na ustálenou judikaturu týkající se spolupachatelství a obecné soudy své právní závěry stran posuzovaného jednání stěžovatele náležitě zdůvodnily. Uložený trest se Ústavnímu soudu nejeví neproporcionální, kdy navíc odvolací soud snížil stěžovateli uložený trest odnětí svobody. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.

Ústavní soud dále uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabývaly obecné soudy v průběhu řízení před nimi prováděném.

Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajícího se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva garantovaného y. Stejně tak Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelově tvrzení o porušení písm. d) Úmluvy, neboť z obsahu ústavní stížnosti vůbec nevyplývá, v čem je toto porušení spatřováno, když stěžovatel nijak nenamítal, že by mu v rámci trestního řízení bylo znemožněno dožadovat se svých minimálních práv ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy, tj. vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu