Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 577/05

Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2005, č. j. -188, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2004, č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou elektronicky i faxem dne 7. 11. 2005 a posléze dne 8. 11. 2005 doplněnou předložením jejího originálu se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu č.p. 977, postaveném na pozemku p. č. 142, a pozemku p. č. 142 v obci Praha, kat. úz. Nové Město. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces a jeho jednotlivé komponenty podle , 37 a 38d a rovněž i právo vlastnit majetek podle y.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, podal v zákonem stanovené lhůtě proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle ust. , když má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání není v daném případě dána přímo ze zákona, ale pouze pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není schopen stěžovatel předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto podal souběžně s dovoláním ústavní stížnost, o níž se domnívá, že je přípustná. S ohledem na podané dovolání však navrhuje, aby řízení o ústavní stížnosti bylo do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR přerušeno.

Ústavní soud dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 1 zjistil, že stěžovatel skutečně doručil tomuto soudu dne 9. 11. 2005 dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým napadl rovněž předmětnou ústavní stížností.

II.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní stížnost dle písm. d)y ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. ].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle ust. v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Podle ust. , byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.

K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně ze skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, i z vlastního obsahu ústavní stížnosti lze usoudit, že se sám domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu a řízení o ústavní stížnosti přerušil, jak navrhoval stěžovatel, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze, jak správně uvedl stěžovatel, předjímat, a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele rovněž na možnosti domáhat se ochrany svých práv nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2005

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj