Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 43/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H. V. a V. V., zastoupených Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 267/I, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 12. 2002, čj. - 142, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, čj. - 165, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 12. 2002, čj. - 142, bylo určeno, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti č. p. 5 se stavebním pozemkem p. č. 8/2, o výměře 439 m2, v k. ú. Pustověty, přechází na žalobce O. P., F. P., H. V. a L. Č. v určených podílech. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, čj. - 165, rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že označenými rozsudky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle a právo vlastnit majetek podle a 3 d (dále jen " "). Konečné rozhodnutí soudu ve svém důsledku pro stěžovatele znamená, že mají přijít o dům, ve kterém žijí více než 30 let. Stěžovatelům byl totiž v 50. letech odejmut dům č. p. 15 v Pustovětech. Poté, co se ho domohli zpět, stát od nich požadoval odkoupení tohoto domu, jako vhodného pro kulturní dům v obci. V 70. letech tedy stěžovatelé tzv. výměnnou smlouvou dům č. p. 15 vyměnili za dům č. p. 5 v Pustovětech. Po roce 1989 se snažili získat dům č. 15 v Pustovětech zpět v soudním řízení, ve kterém neuspěli, neboť se jim nepodařilo prokázat, že výměnnou smlouvu uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tento dům má nyní připadnout žalobcům, což znamená, že by stěžovatelé v konečném důsledku měli přijít o všechny nemovitosti. Dům č. p. 15 se jim nepodařilo získat zpět a shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze přišli i o dům, který získali výměnou za dům č. p. 15. Přišli tedy o všechen nemovitý majetek, čímž bylo nepochybně porušeno jejich základní právo vlastnit majetek. Účelem zákona o půdě je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v minulosti napáchány, nikoliv jejich úplné odstranění. V této souvislosti stěžovatelé upozornili, že žalobci nemají prakticky co ztratit z toho důvodu, že budou-li úspěšní, obnoví se jim vlastnické právo, a pokud úspěšní nebudou, dostanou finanční náhradu od státu. Jejich restituční nároky by byly zachovány při jakémkoliv výsledku sporu. Stěžovatelé však přijdou už o druhý a jediný dům. Další majetkovou křivdou nemůže být naplněn účel a smysl zákona o půdě. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že právě rozhodnutí této problematické situace je v kompetenci Ústavního soudu, který jediný může svým rozhodnutím napravit majetkovou křivdu spáchanou na stěžovatelích. Zároveň se domnívají, že bylo porušeno i ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle y, neboť procesním postupem byla stěžovatelům způsobena majetková újma.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti vystihuje podstatu věci a průběh celého sporu. I když lze připustit mimořádné okolnosti z pohledu stěžovatelů, soud dospěl k závěru, že přes tuto složitost a obtížnost věci je žaloba důvodná. Dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že při svém rozhodování vycházel z konstantní judikatury a je přesvědčen, že ústavní práva stěžovatelů porušena nebyla.

Ze spisu sp. zn. Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") bylo zjištěno, že žalobci podali, proti žalovaným stěžovatelům, žalobu na přechod vlastnického práva, ve smyslu , o půdě. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2002, čj. - 142, okresní soud rozhodl, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti č. p. 5, se stavebním pozemkem p. č. 8/2, o výměře 439 m2, v k. ú. Pustověty, přechází na žalobce O. P., F. P., H. V. a na L. Č. v určených podílech. Okresní soud podal obsáhlý výklad ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1993 Sb., o půdě, z něhož při rozhodování vyšel. V řízení bylo prokázáno, že označené nemovitosti byly součástí zemědělské usedlosti původních vlastníků F. a H. P., rodičů žalobců, každého z jedné poloviny. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 12. 1952, sp. zn. , byl F. P. odsouzen pro trestný čin podle § 135 odst. 1 tr. zákona a byl mu mj. uložen trest propadnutí majetku. Výměrem MNV v Pustovětech ze dne 23. 7. 1951 bylo hospodářství F. P. přikázáno do tzv. povinného pachtu JZD. Na základě nálezu bývalého ONV v Rakovníku ze dne 10. 2. 1953 byl celé rodině další pobyt v Pustovětech zakázán. F. P. zemřel dne 5. 1. 1961 a H. P. dne 7. 5. 1981. V roce 1968 sice byla část nemovitosti, v důsledku rehabilitace, vrácena, ale na začátku 70. let došlo k opětovnému převodu na stát, zastoupený MNV Pustověty. K tomuto převodu a k uzavření smlouvy došlo ze strany žalobců v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť byli omezeni ve volbě případného kupce nemovitosti, s ohledem na právo tehdejšího MNV vyslovit negativní stanovisko k případnému převodu nemovitosti. Nápadně nevýhodné podmínky souvisejí s těmito důvody tísně a nepochybně spočívají v tom, jakým způsobem byla zjištěna kupní cena. Cena, za kterou žalobci nemovitost převedli, neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, zatímco cena nemovitosti žalovaných byla výrazně nižší, a nemovitost tedy nabyli za cenu výrazně nižší než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Byly tak splněny všechny podmínky ustanovení , o půdě.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, čj. - 165, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen, bylo zjištěno, že vyšel v plném rozsahu ze skutkových zjištění okresního soudu, přičemž neshledal důvody pro doplnění dokazování. Dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, tj. že na přezkoumávanou věc je nutno aplikovat zákon o půdě, který se podle § 1 odst. 1 písm. b) vztahuje i na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobcům byly vráceny zemědělské pozemky i část usedlosti - obytná budova. Nemovitost č. 5 v Pustovětech nesporně k původní zemědělské usedlosti patřila. Bylo rovněž prokázáno, že žalobci jsou oprávněnými osobami a správný je i názor okresního soudu, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tj. v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

V posuzované věci byla rodina žalobců postižena mimo jiné tím, že jejich otec byl trestně odsouzen a v důsledku toho propadla státu jedna polovina předmětných nemovitostí. Rodina musela svůj dům opustit a přestěhovat se do jiné obce. Po roce 1968 jim byla vrácena pouze obytná část nemovitostí, zemědělskou část užívat nemohli ani k podnikání, ani k vlastní obživě. Pokud jim bylo sděleno pracovníky tehdejšího národního výboru, že stát má zájem koupit jejich nemovitost pro vlastníky nemovitosti, která bude vykoupena ve veřejném zájmu a že jim nebude dán souhlas k převodu nemovitosti jinému zájemci, je třeba hodnotit podle tohoto konkrétního případu stav prodávajících, tj. H. P. a O. P. v době prodeje nemovitosti jako stav tísně.

Vedle toho prodali své nemovitosti i za nápadně nevýhodných podmínek, tj. za nižší cenu, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že nemovitost měla být oceněna částkou 96 000,-- Kč, ale prodali ji za 56 000,-- Kčs. Nápadně nevýhodné podmínky lze spatřovat i v tom, že manželé F. a H. P., jako vlastníci obytné budovy, patřící ke konkrétní zemědělské usedlosti, se po nuceném vystěhování museli přestěhovat do obce jiné, kde žili v podstatně horších podmínkách.

Stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti na základě výměnné smlouvy ze dne 28. 8. 1972, neboť současně prodali státu svůj domek čp. 5 v Pustovětech. K jejich námitce odvolací soud uvedl, že smlouva o výměně nemovitostí je modifikací smlouvy kupní, neboť jde o úplatný převod, při němž je úplata zcela nebo zčásti poskytnuta ve věcech nemovitých. Tyto závěry opřel o ustanovení

Ve vlastním řízení žalobci netvrdili, že by H. V. (stěžovatelka) a J. V. (její manžel, který již zemřel) v r. 1972 nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Tvrdili a prokazovali, že nabyli nemovitosti za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Vzhledem k tomu, že výměnnou smlouvou ze dne 28. 8. 1972 nabyli nemovitosti čp. 5 a pozemek č. 8/2 v k. ú. Pustověty, které měly v době uzavření této smlouvy hodnotu 96 000,-- Kč, za nemovitost čp. 15 ve stejné obci, která měla, podle tehdy platných předpisů, hodnotu 12 000,-- Kč, pak je nutno dospět k závěru, že žalovaná H. V. a J. V. nabyli nemovitosti za cenu nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům.

Odvolací soud v závěru odůvodnění doplnil, že celá záležitost je velmi složitá a nelze skutečně měřit křivdy, ke kterým v předchozím období došlo ze strany státu ve vztahu k žalobcům či žalovaným, případně jejich právním předchůdcům. Konstatoval, že Nejvyšší soud ČR rovněž dospěl v některých svých rozhodnutích k závěru, že ani v restitučních sporech není vyloučena aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, podle kterého výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Toto ustanovení, podle názoru odvolacího soudu, v této věci aplikovat nelze. Skutečnost, že se žalobci domáhají vrácení majetku, který byl jejich rodině odňat a všichni byli poté nuceni se vystěhovat do jiné obce, byl jim zakázán vstup do obce, kde se jejich nemovitosti nacházely, poté jim byla vrácena jen část nemovitostí a byl na ně vyvíjen nátlak, aby je prodali státu za nižší cenu, nelze v žádném případě hodnotit jako chování bez právního důvodu nebo v rozporu s dobrými mravy.

Pro úplnost se jeví vhodné konstatovat, že z usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 29. 10. 2004, čj. - 191, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné. Proti tomuto usnesení stěžovatelé ústavní stížnost nepodali. Podle odůvodnění usnesení dovolacího soudu, nevyplynulo ani z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání ani z poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím otázku zásadního právního významu. Dovolací soud se zabýval výkladem ustanovení a V návaznosti na to odkázal na řadu judikátů a stanovisek Nejvyššího soudu ČR k problematice přechodu vlastnického práva k nemovitosti a okolnostem, za nichž k tomuto přechodu dochází. Na základě právních závěrů z citované judikatury konstatoval, že odvolací soud, při svém rozhodování, z uveřejněné judikatury vycházel. Nejednalo se tedy o rozhodnutí, jímž by byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nejednalo se ani o řešení právní otázky, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy a dovolacím soudem. Z uvedených důvodů nebyly shledány předpoklady pro přípustnost dovolání podle ani podle jiného ustanovení .

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy obou stupňů porušily svým postupem jejich základní právo vlastnit majetek a zároveň tím porušily i právo na soudní ochranu, neboť jejich procesním postupem byla stěžovatelům způsobena majetková újma. Podle jejich názoru křivda spáchaná v minulosti žalobcům má být napravena jinou křivdou na stěžovatelích v současné době.

Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s předpisy ústavního pořádku České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného - podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva, zakotvená v , 3 a v y. S takovýmto hodnocením postupu obecných soudů se Ústavní soud neztotožňuje. Soudy po zjištění, že na straně žalobců byly splněny všechny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem, rozhodly o přechodu vlastnického práva, aby tak ve svém důsledku došlo alespoň k částečnému napravení mnoha křivd, které žalobci i jejich právní předchůdci v minulosti utrpěli. Lze souhlasit s konstatováním odvolacího soudu, že je poměrně obtížné objektivně zhodnotit, v tomto konkrétním případě, křivdy, k nimž v minulosti došlo ze strany státu ve vztahu k oběma stranám uvedeného sporu. Podle názoru Ústavního soudu nelze odepřít žalobcům jejich vlastnické nároky, vyplývající z restitučních předpisů, pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zmíněný přechod vlastnictví. V předmětné věci tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, tvrzených v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Naděžda Řeháčková