Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 198/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. N., zastoupené JUDr. A. G., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, čj. - 119, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, čj. - 119, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, čj. - 94. Tímto rozsudkem městský soud, jako soud odvolací, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 11. 2001, čj. - 42, tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na vyklizení místností a prostor stanovených ve výroku I. napadeného rozsudku.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud ČR porušil její ústavně zaručená práva zaručená v a 4 a d (dále jen " "). K porušení y stěžovatelka uvedla, že je podílovou spoluvlastnicí domu, ve kterém žalovaná M. P. užívá prostor označený v žalobě, který není totožný s bytem, který byl předmětem smíru schváleného usnesením obvodního soudu ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. . Stěžovatelka podala žalobu na vyklizení tohoto prostoru. Pokud Městský soud v Praze její žalobu zamítl a Nejvyšší soud ČR zamítl její dovolání, pak jí odepřel ochranu jejího vlastnictví a současně tím porušil i y ČR. Podle názoru stěžovatelky jsou závěry Nejvyššího soudu ČR o totožnosti sporného prostoru ve věci obvodním soudem schváleného smíru (ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. ) s prostorem, který byl předmětem řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn. , v rozporu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR projevem libovůle v soudním rozhodování, což je v rozporu s ustanoveními i s y.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že šlo o posouzení, zda lze vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor, specifikovaných ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , byly-li již právní poměry účastnic ohledně prostoru označeného jako "byt 3 + 1 s přísl. II. kategorie" pravomocně vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeném pod sp. zn. téhož soudu, které skončilo smírem. Příslušenství bytu nemůže být samostatným předmětem právních vztahů a sdílí právní režim bytu, k němuž náleží. Pokud se žalovaná zavázala, v soudem schváleném smíru, k vyklizení "bytu 3 + 1 s přísl. II. kategorie", pak současně s bytem bude povinna vyklidit rovněž jeho příslušenství - dva balkony, část společné předsíně, koupelnu a WC. Je přitom nerozhodné, že uvedené prostory nebyly ve schváleném smíru výslovně specifikovány. Za této situace nelze dovodit porušení a 4 a y, jak uvádí stěžovatelka.

Ze spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. , byl schválen smír mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a žalovanou M. P., podle něhož nájemní poměr žalované k bytu 3 + 1 s přísl. II. kat. v domě čp. 872, Na Nivách 3, v Praze 4 - Michli, skončí dne 31. 8. 1999. Žalovaná se zavázala označený byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený byt náhradní.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2001, čj. - 42, byla, na základě žaloby stěžovatelky, žalované M. P. uložena povinnost vyklidit ve výroku rozsudku vymezené prostory - tři pokoje, kuchyň, část společné předsíně, koupelnu a WC ve druhém patře shora označeného domu, a to do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu na vyklizení uvedených prostor, podanou proti Stanislavu Pekařovi a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2002, čj. - 60, zrušil označený rozsudek obvodního soudu ve výroku I. a ve výroku III. o nákladech řízení a řízení proti žalované zastavil.

K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 11. 2002, čj. - 85, uvedené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR č. R 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a vyslovil závazný právní názor, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci rozsouzené podle pro spor o vyklizení téhož bytu, což obdobně platí i pro překážku věci rozsouzené podle .

Poté městský soud dalším rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, čj. -94, rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 11. 2001, čj. - 42, změnil ve výroku I. tak, že žalobu na vyklizení místností a dalších prostor zamítl. Vyšel ze zjištění, že předmětný dům byl kolaudován jako penzion, místnosti a další prostory v něm nebyly dosud kolaudovány jako byty. Žalovaná užívala označené místnosti a další prostory od roku 1974, kdy jí byly přiděleny jako byt 2 + 1 IV. kategorie. Rozhodnutí o přidělení bytu se nedochovalo. Smírem ze dne 7. 4. 1999, čj. - 14, se účastnice dohodly na ukončení nájemního poměru žalované k uvedenému bytu ke dni 31. 8. 1999 s tím, že žalovaná se zavázala byt vyklidit a žalobkyně se zavázala jí zajistit přiměřený náhradní byt. Na základě těchto skutečností učinil městský soud závěr, že žalované nemohlo vzniknout, podle tehdy platných předpisů, právo osobního užívání bytu a následně ani právo nájmu bytu proto, že dané prostory nejsou a nebyly kolaudovány jako byt. Žalovaná tedy užívá místnosti a další prostory bez právního důvodu. Pro právní posouzení věci je okolnost schváleného smíru právně významná potud, že součástí schváleného smíru je rovněž závazek žalované vyklidit "byt 3 + 1 s přísl. II. kat." do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. I když se nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené, nelze vyhovět žalobě, kterou se právní nástupkyně žalobkyně (tj. stěžovatelka) domáhá proti téže žalované vyklizení týchž místností, byť jinak označených, v tomto případě však již bez zajištění bytové náhrady.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, čj. - 119, dovolání stěžovatelky zamítl. Při posuzování správnosti skutkového závěru, že prostor, označený v řízení ve věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4 jako "byt 3 + 1 s přísl. II. kat." je identický s místnostmi a dalšími prostory, jejichž vyklizení se stěžovatelka domáhá v předmětném řízení, se opřel o ustálenou soudní judikaturu a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Upozornil na ustanovení § 121 odst. 2 ObčZ, podle něhož příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů, ale řídí se režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží, resp. sdílí jeho právní režim. Pokud žalovaná užívá v předmětném domě pouze místnosti a další prostory, jejichž vyklizení se stěžovatelka domáhá, pak lze pokládat za správný skutkový závěr, že tyto prostory jsou identické s "bytem 3 + 1 s přísl. II. kat.", tj. s prostory, které žalovaná v předmětném domě skutečně užívá a k jejichž vyklizení se zavázala již ve schváleném smíru. Na základě uvedených skutečností se dovolací soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor v předmětném domě, byly-li již právní poměry účastníků, týkající se vyklizení téhož prostoru, pravomocně vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.

Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR porušil a 4 a 36 odst. 1 y. Zopakovala své námitky z řízení před obecnými soudy, polemizuje s jejich právními závěry a tvrdí, že právní závěry Nejvyššího soudu ČR jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a že závěr dovolacího soudu o totožnosti sporného prostoru je nesprávný. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, tedy do pozice, která mu nenáleží.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ě ČR a v d. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že žalovaná užívala zcela jiné místnosti v předmětném domě než ty, které byly uvedeny v rozhodnutí o schválení soudního smíru. Toto své tvrzení v řízení před obecnými soudy neprokázala. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. To, že v řízení před obecnými soudy neuspěla a že Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl, nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. V řízení před Nejvyšším soudem ČR tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v a 4 a v d.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu