Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 156/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. G. Č., zastoupeného advokátkou JUDr. A. V., směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004 č. j. -26, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 5. 2002, č. j. 533/37403/2002, a č. j. 533/37404/2002, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 14. 8. 2000 č. j. 737/110/2002-1, a č. j. 737/110/2000-2, rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě - dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 ze dne 17. 9. 1999, č. 990000933, a za rok 1996 ze dne 17. 9. 1999, č. j. 990000938, za účasti Nejvyššího správního soudu, Ministerstva financí, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Opavě jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí týkajících se dodatečně doměřené daňové povinnosti. Stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených d (dále jen " "), konkrétně zmiňuje práva, vyplývající z článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 1 a 2 a článku 37 odst. 3 y.

Dne 17. 9. 1999 doměřil Finanční úřad v Opavě stěžovateli daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 částkou 1.657.676 Kč, a za rok 1996 částkou 34.735 Kč. Stěžovatelem podaná odvolání proti oběma rozhodnutím (č. j. 990000933 a č. j. 990000938) Finanční ředitelství v Ostravě dne 14. 8. 2000 rozhodnutím č. j. 737/110/2001-1, resp. 737/110/2000-2, zamítlo. Ministerstvo financí pak nevyhovělo žádosti stěžovatele a nepovolilo přezkoumání uvedených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě postupem podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Příslušná rozhodnutí ministerstva (č. j. 533/37403/2002 a 533/37404/2002) napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 1. 2004, č. j. -26, odmítl s tím, že jsou z přezkumu soudem vyloučena, neboť nezakládají, nemění ani závazně neurčují stěžovatelova práva nebo povinnosti.

Stěžovatel v textu stížnosti uvedl, že s názorem soudu nesouhlasí. Napadená rozhodnutí jej na jeho právech zkrátila, neboť mu ukládají platit daň v nesmyslné výši a byl jimi porušen zákon. Namítá dále, že nová právní úprava správního soudnictví, k níž došlo až po podání žaloby, zhoršila nepřípustně jeho procesní postavení, pokud předmětná rozhodnutí činí soudem nepřezkoumatelnými.

V roce 1999 byl stěžovateli odcizen jeho osobní automobil a spolu s ním i veškeré daňové doklady. O tom správce daně informoval, a ten poté zahájil daňovou kontrolu, i když neměl do té doby pochybnosti o správnosti a úplnosti předloženého účetnictví. Daňovou povinnost přitom stanovil dle pomůcek. Použití pomůcek považuje stěžovatel za nejasné, neprůkazné a nepřezkoumatelné, přičemž správní orgán jejich použití nikdy neodůvodnil. Ze skutečnosti, že do roku 1995 pracoval na Finanční úřadu v Opavě, odkud odešel pro osobní neshody s vedením, a že též jeho manželka zde zaměstnaná měla s vedoucími pracovníky zaměstnavatele problémy, dovozuje stěžovatel, že daňová kontrola je osobní mstou ředitele finančního úřadu.

Stěžovatel taktéž namítá, že nařízením kontroly nebyla respektována prekluzivní lhůta ve smyslu § 47 odst. 1 zákona o správě daní, a daň proto nebyla doměřena podle zákona.

Nejvyšší správní soud navrhl stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Ve svém vyjádření zopakoval svou stěžejní argumentaci, a sice že nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí je úkonem, který není rozhodnutím, a proto je podle ustanovení , o , ze soudního přezkumu vyloučeno.

Shodně argumentovalo též Ministerstvo financí s tím, že příslušné usnesení Nejvyššího správního soudu bylo vydáno v souladu se zákonem.

Obdobně se vyjádřilo též Finanční ředitelství v Ostravě. To navíc uvedlo, že řízení proběhlo v souladu se základními zásadami daňového řízení a správce daně v něm dbal zásady zákonnosti. Finanční ředitelství reagovalo poté na jednotlivé námitky stěžovatele a závěrem navrhlo ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud přezkoumal stížnost a dospěl k závěru, že je namístě ji odmítnout, aniž by to vyžadovalo dalších procesních úkonů. Nebylo taktéž nutné zasílat stěžovateli na vědomí vyjádření jednotlivých účastníků řízení, neboť se v nich neobjevily žádné nové skutečnosti, které by postrádala odůvodnění jednotlivých napadených rozhodnutí.

Stěžovatel napadl v prvé řadě usnesení, kterým správní soud odmítl zabývat se jeho žalobou směřující proti vyrozumění ministerstva, že se nevyhovuje stěžovatelově žádosti o povolení přezkoumání rozhodnutí vydaného v daňovém řízení. upravuje možnost podávat proti daňovým rozhodnutím řádné opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, kam patří též přezkoumávání rozhodnutí podle zákona. Podle tohoto ustanovení může být v řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, změněno či nahrazeno rozhodnutím jiným, a to na základě žádosti daňového subjektu či podnětu kteréhokoliv správce daně. O povolení či nařízení přezkoumání rozhoduje instančně vyšší orgán, nové řízení provede správce daně, který rozhodoval v posledním stupni. Řízení o přezkoumání příslušného rozhodnutí tvoří dvě fáze. Nejprve se rozhoduje, zda bude vůbec přezkoumání povoleno či nařízeno, a teprve v případě kladné odpovědi se rozhoduje o zrušení či změně původního rozhodnutí. Nejsou-li k tomu důvody, přezkoumávání není nařízeno či povoleno. Neúspěšný žadatel je o tom vyrozumíván formálním úkonem ve formě procesního rozhodnutí o nepovolení přezkoumání. Přes takto formalizovaný postup zůstává přezkoumání rozhodnutí mimořádným prostředkem dozorčího práva, kde - na rozdíl od řádných opravných prostředků - nemá žadatel právní nárok na jeho věcné projednání.

Ve stěžovatelově případě neshledalo Ministerstvo financí nezákonnost označeného rozhodnutí daňového orgánu, záležitost se tedy uzavřela v prvé fázi. Ústavní soud konstatuje shodně s Nejvyšším správním soudem, ale též Ministerstvem financí a Finančním ředitelstvím v Ostravě, že o žádných právech stěžovatele se nerozhodovalo, proto nemohlo být ani žádné porušeno. Oznámení stěžovateli, že se přezkum nepovoluje, byť označené jako rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu a jeho soudní přezkum je vyloučen.

Zbývá dodat, že stejně by bylo ze strany správního soudu naloženo se žalobou stěžovatele i v případě, že by bylo rozhodováno podle úpravy správního soudnictví účinné do 31. 12. 2002, neboť i tehdy bylo možno podrobit přezkumu pouze rozhodnutí, kterými se subjektům zakládala, měnila či rušila jejich práva nebo povinnosti.

Ústavní soud se v minulosti otázkou soudního přezkumu rozhodnutí podle zákona o správě daní a poplatků již několikrát zabýval. Především pak dne 19. 12. 2000 přijalo plénum Ústavního soudu podle stanovisko , že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle zákona o správě daní má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Tímto výkladem se Ústavní soud ve svých následných rozhodnutích (např. rozhodnutí sp. zn.: ze dne 18. 2. 2004,

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2004 či

sp. zn.

ze dne 4. 3. 2004) důsledně řídil a jinak nemůže učinit ani v posuzované věci. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (zde vyrozumění stěžovatele o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí), jež obsahem nejsou rozhodnutími z důvodu, že nijak nezasahují do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, kterážto jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se nemohou tyto akty dotýkat práv a svobod garantovaných jí d. Pokud není stěžovatel nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo.

Stěžovatel se bez dalšího rozlišení domáhá zrušení všech rozhodnutí vydaných v souvislosti s předmětnou daňovou kontrolou. Ústavní soud však musí vycházet z toho, že řízení o ústavních stížnostech je ovládáno principem subsidiarity. To mimo jiné znamená, že stížnost míří primárně proti rozhodnutí vydanému v poslední instanci. Pokud není shledán důvod toto rozhodnutí rušit, nelze v zásadě jinak naložit ani s rozhodnutími předcházejícími. S ohledem na výše provedený výklad tedy není důvodu, ale ani prostoru, pro oddělené přezkoumávání ústavnosti označených rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě a Finančního ředitelství v Ostravě. Navíc v části směřující proti dodatečným platebním výměrům a rozhodnutím o odvolání proti nim je stížnost podána po lhůtě stanovení v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Přezkum těchto rozhodnutí je též nepřípustný ve smyslu , neboť stěžovatel nevyužil možnosti napadnout rozhodnutí odvolacího orgánu - Finančního ředitelství v Ostravě - správní žalobou.

Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stížnost odmítl, a to podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný v části, kde směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu a rozhodnutím Ministerstva financí, a podle ustanovení a písm. e) jako návrh opožděný a nepřípustný v části, kde směřuje proti rozhodnutím Finančního úřadu v Opavě a Finančního ředitelství v Ostravě.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2005

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu