Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 85/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. J. C., zastoupeného JUDr. Antonínem Fürstem, advokátem, se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, směřujícímu proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň ze dne 11. 10. 2004, č. j. ČTS: OKFK-53/3-2004, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2004, č. j. 1 Zt 995/2004-9,

takto :

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

Rubrikovaným usnesením Policie České republiky bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli, přičemž za vinu mu bylo kladeno, že spáchal trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji ve smyslu § 178 odst. 2 a 3 trestního zákona. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla shora uvedeným usnesením státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství odmítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel obě rozhodnutí napadl v řízení o ústavní stížnosti s odůvodněním, že byla porušena jeho práva garantovaná ustanoveními a d (dále jen " "), neboť nebyly dle jeho názoru splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání. Proto navrhuje obě rozhodnutí zrušit.

Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že prověřování věci orgány činnými v trestním řízení opodstatňuje závěr o spáchání trestného činu jeho osobou. Dále namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje požadavky na ně kladené ustanovením § 160 odst. 1 trestního řádu, neboť v něm není uvedena forma zavinění, v níž se měl trestného činu dopustit, přičemž rozhodnutí státní zástupkyně v řízení o stížnosti se s touto okolností řádně nevypořádalo. Rovněž s odkazem na normy jednoduchého práva - obsažené zejména v a v , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a v a , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů - se domnívá, že jednání, jež mu je kladeno za vinu, bylo jednáním v souladu s uvedenými ustanoveními, tudíž skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže být trestným činem. Závěr o spáchání trestného činu považuje za neopodstatněny také proto, že z obsahu důkazů neplyne. Z obsahu ústavní stížnosti rovněž vyplývá, že dle názoru stěžovatele státní zástupkyně přistoupila k projednání podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání formálně a řádně neposoudila obsah námitek ve stížnosti obsažených.

Po posouzení spisového materiálu, který má Ústavní soud k dispozici, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení otázky přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Zahájení trestního stíhání je po novele trestního řádu, provedené , jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, nově formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání. Po dřívějším opatření, které bylo sice přezkoumatelné, nikoli však v rámci řádného opravného řízení, zákon nyní předepisuje formu usnesení, proti níž je přípustná stížnost. V daném případě stěžovatel tento řádný opravný prostředek vyčerpal. Napadené rozhodnutí stížnostního orgánu je pravomocné a konečné, a může být tudíž podrobeno v níže specifikovaném, omezeném rozsahu, přezkumu Ústavním soudem.

Je zřejmé, že na usnesení o zahájení trestního stíhání dopadá věcná působnost ustanovení y, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (srov. y) vyplývá, že Ústavní soud v zásadě nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti usnesení o zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění). Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že trestní řízení coby zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude finálně postaveno vlastní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v trestním řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 245 a násl.). Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn toliko přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, je v souladu s podmínkami y a y a šetří i ostatní základní práva a svobody. V projednávaném případě se proto mohl zaměřit pouze na to, zda usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. řízení o stížnosti proti tomuto usnesení, odpovídá podmínkám, které na ně klade zákon (trestní řád); předmětem přezkumu Ústavního soudu v této fázi řízení nemůže být, zda a jaký trestný čin byl či nebyl skutečně spáchán, nebo jakou vypovídací schopnost či právní relevanci mají jednotlivé důkazy.

Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je výsledkem ústavně konformního výkladu i aplikace ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v něm řádně označil odpovídajícím způsobem osobu, proti níž bylo trestní řízení zahájeno, a dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, jenž sestává z obsáhlého výčtu souvisejících okolností, v nichž tato osoba figurovala. Skutek byl místně a časově vymezen - specifikací dat, osob, jichž se osobní údaje týkají, popisem způsobu získání písemností, v nichž jsou tyto údaje obsaženy, jejich předání další osobě a popisem právem reprobovaného výsledku tohoto předání. K záměně s jiným skutkem proto dle názoru Ústavního soudu nemůže dojít. Z opatřených podkladů tak policejní orgán shromáždil skutečnosti, jež podle jeho přesvědčení důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Dle názoru Ústavního soudu byl v usnesení o zahájení trestného stíhání dostatečně určitě a nezaměnitelně vymezen okruh skutkových okolností, který se stal podkladem pro zahájení trestního stíhání a který vymezuje východisko budoucího vyšetřování a později eventuálně řízení před soudem.

Vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání začíná teprve fáze vyšetřování trestného činu. Na míru zjištění skutkového stavu a na neměnnost úvahy - z níž vychází přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o tom, že byl určitou osobou spáchán trestný čin - logicky nelze proto klást stejná měřítka jako na obsah obžaloby, nebo na obsah důkazního řízení, jak je provádí soud, neboť právě ten je povolán k verifikaci a absolutizaci závěru o tom, zda a jaký byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem. Pro běh trestního řízení od okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze zákona vyplývá požadavek, aby soulad mezi mírou zjištěných skutečností byl v jednotě s určitou mírou pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán osobou, proti níž bylo trestní stíhání zahájeno. Řetězec skutkových okolností, jak byl podrobněji rozveden v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, podle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodňuje vyslovení obviňujícího závěru.

Fakt, že v napadených rozhodnutích nebylo výslovně uvedeno, v jaké formě měl být stěžovatelem trestný čin spáchán, nezpůsobuje dle názoru Ústavního soudu nutnost kvalifikovat napadená rozhodnutí jako protiústavní, a to zejména s ohledem na fakt, že ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu nepožaduje, aby forma zavinění byla v usnesení o zahájení trestního stíhání uvedena.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v úvodní fázi trestního řízení dostatečný stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že trestné jednání nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu prokázáno a ve skutkové větě popsáno v natolik precizní míře, jako je tomu např. u obžaloby či v soudním výroku o vině. V postupu orgánů činných v trestním řízení tak Ústavní soud neshledal pochybení ústavního rozměru.

Předmětem řízení o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle názoru Ústavního soudu přezkum výsledku dosavadního prověřování skutkového stavu (§ 160 odst. 5 ve spojení s § 147 trestního řádu). Státní zástupce tedy z pohledu zákonnosti hodnotí, zda zjištěný skutkový stav s potřebnou mírou pravděpodobnosti odůvodňuje závěr o tom, že byl spáchán trestný čin určitou osobou. Ústavní soud má za to, že není rolí státního zástupce tento skutkový stav znovu samostatně zjišťovat a aktivně přezkoumávat. Důvod k negativnímu zásahu státního zástupce je dán tehdy, je-li dosavadní postup nedostatečný pro vyslovení závěru o pravděpodobném pachatelství trestného činu. Z tohoto pohledu proto nelze postup státní zástupkyně označovat za formalistický, jak se domnívá stěžovatel. Presumpci neviny nelze spojovat se subjektivním přesvědčením orgánů činných v trestním řízení o otázce viny obviněného (obžalovaného). Smyslem této zásady je, že pachateli trestného činu musí být prokázána vina s tím, že nedokázaná vina má stejný právní význam jako prokázaná nevina. Zásadu presumpce neviny není možno extenzivně vykládat tak, že v každém stadiu trestního řízení musí být orgány činné v trestním řízení schopny prokázat obviněnému beze vší pochybnosti jeho vinu. Akceptací tohoto názoru by totiž ztrácely smysl jednotlivé fáze trestního řízení a zejména vyšetřování trestného činu, jež má směřovat a podstatným způsobem vést k nepochybnému prokázání viny.

Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, jež připouští kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zakotvená základní práva, např. v situaci, kdy takové usnesení je výrazem libovůle a není dostatečně odůvodněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 ve věci

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 105, str. 471 a násl.).

V posuzovaném případě Ústavní soud libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení neshledal, a proto není oprávněn k zásahu do jejich nezávislého rozhodování. Námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže jeho výsledky předjímat (srov. výše zmíněný nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu , mimo ústní jednání odmítl.

Pokud jde o námitky stěžovatele, podle nichž jeho jednání při zacházením s inkriminovanými materiály je jednáním, které je v souladu se (resp. že jde o jednání tímto právním předpisem neregulované) a že postupoval při obhajobě svého klienta v souladu se zákonem o advokacii, a proto se nemůže jednat o jednání, jež by bylo lze kvalifikovat jako trestný čin, jedná se o námitky věcné. Proto se jimi Ústavní soud nezabýval, neboť je na místě, aby je stěžovatel uplatnil v rámci rozhodování o vině a trestu. V tomto stadiu řízení, jak bylo zevrubně rozebráno, však není Ústavní soud povolán k přezkumu těchto otázek; v opačném případě by tak Ústavní soud předjímal postup trestního řízení. Tento závěr platí proto i za situace, že se Ústavní soud neztotožní s právním hodnocením pramenů, na nichž orgány činné v trestním řízení k trestnímu stíhání přikročily.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Eleni Kameníková