Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 463/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dne 9. 11. 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele L. U., zastoupeného JUDr. Renatou Černou-Plevákovou, advokátkou, AK se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -412, ze dne 21. 6. 2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. -356, ze dne 17. 12. 2003 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. -286, ze dne 11. 6. 2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností sepsanou samotným stěžovatelem dne 8. 8. 2005, předanou téhož dne k poštovní přepravě a doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2005 domáhal se stěžovatel - tehdy nezastoupený - zrušení rozhodnutí obecných soudů tak, jak jsou shora vyjmenována.

Ústavní soud výzvou doručenou stěžovateli dne 18. 8. 2005 upozornil stěžovatele na nutnost řádného zastoupení pro řízení před Ústavním soudem s tím, že již sama ústavní stížnost musí být vypracována advokátem, a to s poučením, že nebude-li vada prvotního stěžovatelova podání odstraněna, bude ústavní stížnost odmítnuta. Na žádost stěžovatele byla určená lhůta prodloužena (a to byť původní lhůta marně uplynula), načež v další lhůtě byly vady ústavní stížnosti advokátkou, kterou si stěžovatel zvolil, odstraněny.

Ústavní soud především konstatuje, že byť po stránce formální je nyní ústavní stížnost bezvadná, nelze přehlédnout, že ani v původním stěžovatelově podání ani v podání, jímž byl advokátkou stěžovatelův návrh doplněn, nebyla předložena relevantní ústavněprávní argumentace; jde o ústavní stížnost, jež toliko obsáhle polemizuje s postupy a rozhodnutími obecných soudů. To však nevylučuje projednání ústavní stížnosti Ústavním soudem, neboť stěžovatel odstranivší formální vady je k podání ústavní stížnosti oprávněn, Ústavní soud je ve věci příslušný, nejde o ústavní stížnost nepřípustnou a z části nelze dovodit, že by se jednalo o návrh nevčasný.

Ústavní soud vyžádal si příslušný spis Krajského soudu v Hradci Králové a z něho zjistil následující.

Rozsudkem soudu I. stupně napadeným ústavní stížností byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se po žalovaném domáhal zaplacení 67 565,- Kč s příslušenstvím; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce rozhodl rozsudkem rovněž ústavní stížností napadeným Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 19. 4. 2004, načež stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal jednak dovolání (ze dne 7. 5. 2004, doručené soudu I. instance 10. 5. 2004) a jednak ústavní stížnost současně napadající i rozhodnutí soudu I. stupně. Tato ústavní stížnost (ze dne 12. 5. 2004) byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2004, neboť stěžovatel ve lhůtě Ústavním soudem stanovené neodstranil její vady. Dovolání stěžovatele - zčásti doslovně stejné, jako dříve podané odvolání - doplňoval pak stěžovatel sám, nikoliv prostřednictvím zvoleného advokáta, celou řadou dalších vyjádření. Dovolací soud odmítl podané dovolání napadeným usnesením, jež bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 19. 7. 2005.

Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jakož i z obsahu vyžádaného spisu (zejména z dovolání stěžovatele), jakož i z obsahu ústavní stížnosti samotné, nelze než dospět k závěru, že návrh, jímž stěžovatel domáhá se kasace odmítacího rozhodnutí Nejvyššího soudu, je návrhem zjevně neopodstatněným. Především dlužno uvést, že samotnému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel v podstatě ničeho nevytýká. Dále je patrno, že dovolání stěžovatelem podané důvodně shledal Nejvyšší soud nepřípustným, neboť stěžovatel (v řízení před Nejvyšším soudem dovolatel) ve svém mimořádném opravném prostředku omezil se - jak přiléhavě Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí - na kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů, aniž by vznesl námitky do jakékoliv právní otázky, na jejímž řešení rozsudek dovoláním napadený spočíval, přičemž ani žádnou takovou otázku nevymezil. Správně uvedl Nejvyšší soud, že z obsahu dovolání a jeho důvodů je zřejmé, že dovolatel toliko nesouhlasil s tím, jak odvolací soud a soud I. stupně hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům v řízení dospěly. Ostatně podobné chyby se stěžovatel dopustil i v podané ústavní stížnosti, když přehlédl, ať už on sám či jeho právní zástupkyně, že není úkolem Ústavního soudu, aby jako soud - v daném případě 4. instance - nahrazoval činnost soudů obecných; úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv např. přehodnocování hodnocení důkazů, které bylo učiněno soudy působícími v soustavě soudů obecných. Nelze tedy než uzavřít, že důvody, o něž stěžovatel opřel své dovolání, neodpovídaly ust. a odst. 3 , neboť obsah dovolání, byť zmiňovalo i ust. , b) , toliko zpochybňoval skutkové a právní závěry soudů, na základě nichž byl stěžovatelův případ posouzen a rozhodnut. Proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost v části napadající usnesení Nejvyššího soudu za návrh zjevně neopodstatněný; v tomto rozsahu nezbylo tedy než ústavní stížnost odmítnout podle ust. 43 odst. 2 písm. a) , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "").

Jestliže Nejvyšší soud správně shledal stěžovatelovo dovolání za nepřípustné z příčin stručně shora vylíčených, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o případ, kdy přípustnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, závisela co do důvodů na uvážení Nejvyššího soudu ( ). Takový případ by nastal, kdyby dovolací soud měl od stěžovatele předestřenu otázku považovanou stěžovatelem (v dovolacím řízení dovolatelem) za otázku po právní stránce zásadního významu, kterážto otázka by však dovolacím soudem co do této kvality byla posuzována opačně; pak by vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu upínající se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního. Pakliže ovšem stěžovatel žádnou takovou otázku k posouzení dovolacímu soudu nepředložil, nelze než uzavřít, že po odmítnutí stěžovatelova dovolání, jakožto nepřípustného z důvodu shora vyložených, nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti vpředu uvedeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu odvíjet až od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Ve vztahu k rozsudkům soudů prvé a druhé instance byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako opožděně podaná podle ust. .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu