Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 176/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. P. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. -149 ze dne 30. 10. 2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. -149 ze dne 30. 10. 2002, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. -108 ze dne 16. 2. 2002, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení d (dále jen " ").

Konkrétní porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud posoudil jeho odvolání podané proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o uložení pořádkové pokuty jako dovolání, čímž zkrátil jeho právo podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu. Dvouinstančnost řízení před soudem je významnou součástí práva na soudní ochranu a omezit ji lze pouze v případě, kdy rozhoduje soud nejvyšší instance. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího uvedl: "Jste všichni tuneláři a nedržíte názor, který jste měli v předchozí části řízení". Za tento výrok mu Vrchní soud v Praze podle usnesením -108 ze dne 16. 1. 2002 uložil pořádkovou pokutu 5.000,- Kč. V poučení je uvedeno: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Ze spisu je zřejmé - podle doručenek - že usnesení odvolacího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 1. 3. 2002 a stěžovateli dne 8. 3. 2002. Dne 23. 3. 2002 požádal stěžovatel označený soud o prominutí pokuty. Dne 20. 5. 2002 pak prostřednictvím Městského soudu v Praze podal proti usnesení, jímž byla uložena pokuta, "odvolání". Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. -149 ze dne 30. 10. 2002 vydal usnesení, že "dovolání se odmítá". V odůvodnění uvedl, že v souladu s ustanovením posoudil podání stěžovatele podle jeho obsahu a dospěl k závěru, že obsahuje náležitosti uvedené v ; proto ho považoval za dovolání, i když jím bylo nesprávně označeno jako "odvolání". Své rozhodnutí opřel i o názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998 ve věci sp. zn. (publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 102/98), že také usnesení, kterým odvolací soud v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně uložil účastníku řízení pořádkovou pokutu, je ve smyslu usnesením odvolacího soudu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že věc musí posuzovat podle ve znění účinném před 1. 1. 2001. Podle v tehdejším znění mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty nelze prominout. Vzhledem k jednoměsíční lhůtě pak dovolání podané stěžovatelem dne 20. 5. 2002 je opožděné. Závěr stěžovatele o aplikaci tříměsíční lhůty k podání opravného prostředku podle ustanovení prý není správný, neboť citované ustanovení se týká pouze lhůty k podání odvolání.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr Nejvyššího soudu, že usnesení odvolacího soudu, jímž byla uložena pokuta, je nutno považovat ve smyslu za rozhodnutí odvolacího soudu, jež lze napadnout dovoláním. Na základě tohoto závěru byl tedy postup Nejvyššího soudu, který posuzoval včasnost podání, postupem v souladu s právem. Aplikace ve znění účinném před 1. 1. 2001 byla v souladu s přechodnými ustanoveními , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak je nutno akceptovat názor dovolacího soudu, že nelze aplikovat ustanovení (tříměsíční lhůta k podání odvolání), neboť citované ustanovení se týká pouze lhůty k podání odvolání. Toto ustanovení není aplikovatelné již proto, že usnesení Vrchního soudu, byť jím byla ukládána pokuta, bylo usnesením soudu odvolacího, proti němuž podle zákona není odvolání přípustné; tak bylo také v rozhodnutí Vrchního soudu obsaženo správné a zákonné poučení. Jestliže vyslovil Nejvyšší soud - za této situace - že podání stěžovatele bylo opožděné, a proto je odmítl, pak tento jeho závěr je podle názoru Ústavního soudu závěrem ústavně konformním a napadené rozhodnutí nebylo způsobilé právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu y porušit.

Za tohoto stavu je námitka stěžovatele, že byla napadeným usnesením porušena zásada dvojinstančnosti soudního rozhodování, neoprávněná.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2005

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu