Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 424/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného Mgr. P. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, čj. -59, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.12.2002, čj. -47, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22.10.2001, čj. -27, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.12.2002, čj. -47, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22.10.2001, čj. -27, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 74.480,- Kč s 10% úrokem, jako náhrada škody vzniklé nesprávným úředním postupem. Zároveň stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, čj. -59, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu (d, dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku (y).

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Příslušník policie, který poblíž prošetřoval vloupání dne 6.7.1997, nezakročil v O. ve Š. ulici proti neznámým osobám ve stěžovatelově garáži, ač byl na jejich přítomnost výslovně upozorněn. V garáži byla provedena krádež vloupáním a byla způsobena škoda 74.480,- Kč. Postup policisty, na který stěžovatel podal dne 14.8.1997 stížnost, je třeba hodnotit jako nesprávný úřední postup orgánu státu, v jehož důsledku stěžovateli vznikla škoda. Protože Policie ČR sice dopisem ze dne 26.8.1997 uznala oprávněnost stížnosti na postup policisty, avšak dopisem ze dne 8.12.1998 odmítla vzniklou škodu uhradit, domáhal se stěžovatel náhrady škody soudní cestou. Obecné soudy však žalobu zamítly s odůvodněním, že právo bylo promlčeno. Podle mínění stěžovatele soudy nesprávně vyložily začátek běhu promlčecí doby. Tím a skutečností, že se nezabývaly meritem věci, ale soustředily se výhradně na otázku promlčení, prý zasáhly do jeho základních práv.

II.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozsudků soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě ze dne 22.10.2001, čj. -27, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 74.480,- Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem. Soud na základě , platného v době vzniku škody, dovodil, že nárok na náhradu škody byl promlčen. Podle cit. zákona se právo na náhradu škody promlčí za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Žalobce se podle okresního soudu o škodě dověděl nejpozději dne 7.7.1997, kdy nahlásil krádež vloupáním do své garáže. Citované ustanovení zákona neuvádí (na rozdíl od ) jako předpoklad běhu promlčecí lhůty - kromě vědomosti poškozeného o škodě - i vědomost poškozeného o tom, kdo za ni odpovídá, neboť subjektem odpovědnosti je vždy stát. K promlčení práva tedy došlo dne 7.7.2000, neboť žaloba došla soudu až 23.8.2000.

Následně Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 4.12.2002, čj. -47, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že okresní soud vycházel shodných skutkových tvrzení žalobce i žalované, což bylo v souzené věci dostačující, takže další dokazování nebylo nutné provádět. Rovněž použití odpovídá právnímu stavu v době vzniku škody. Dospěl však k závěru, že promlčecí lhůta v souzeném případě začala běžet nikoliv 7.7.1997, jak dovodil okresní soud, ale nejpozději dne 14.8.1997, kdy žalobce podal u příslušného orgánu policie stížnost na postup policisty, v důsledku jehož nesprávného úředního postupu vznikla stěžovateli škoda. V daném případě totiž k počátku běhu promlčecí lhůty nestačí vědomost žalobce o vzniku škody, nýbrž musí znát také okolnosti ze kterých lze dovodit, že má uplatnit náhradu škody vůči státu. Jestliže žalobce podával dne 14.8.1997 stížnost na postup policisty, tj. orgánu státu, musel již k tomuto dni mít povědomost o selhání státního aparátu, která mu umožňovala uplatnit náhradu škody podle citovaného zákona. Posledním dnem lhůty, kdy bylo možno právo na náhradu škody vykonat, byl tedy den 14.8.2000. Žaloba však byla podána soudu dne 23.8.2000, žalovaný vznesl námitku promlčení, ke které je nutno přihlédnout a promlčené právo nelze stěžovateli přiznat.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ust. (dále jen ""). V něm namítal, že škodu nelze vymezit pouze jejím vznikem, ani okamžikem, kdy měl mít žalobce údajnou povědomost o selhání státního aparátu. Podle dovolatele musí být zásadně vždy vymezen vznik škody a osoba škůdce. Má-li být známa osoba škůdce, musí být postaveno najisto, kdo jím je a to především tehdy, je-li škůdcem stát, který je zastupován řadou organizací a institucí. Když dal stěžovatel podnět k prošetření postupu policisty, nevěděl ještě, zda za škodu odpovídá policista jako fyzická osoba, nebo stát, který policista zastupoval. Teprve z dopisu Městského ředitelství Policie ČR v Ostravě ze dne 26.8.1997 se dověděl, že stížnost je oprávněná, a že bylo konstatováno pochybení policisty v jeho postupu, tedy teprve tehdy se dovolatel dověděl, že pochybil stát.

Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 22.4.2004, čj. -59, odmítl, neboť dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle písmeno c) Dovolání tedy může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání však nastává teprve tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí po právní stránce skutečně zásadní význam má. Stěžovatel spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v otázce počátku běhu promlčecích lhůt. , platný v době vzniku škody, který upravuje odpovědnost za škodu způsobenou orgánem státu, se z části dotýká i promlčení ( a 23 zákona), a to pokud jde o počátek a délku lhůt. Ustanovení věta první cit. zákona neuvádí (na rozdíl od ust. občanského zákoníka) jako předpoklad počátku běhu promlčecí lhůty vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, respekt. který orgán státu škodu způsobil, a to z toho důvodu, že odpovědným subjektem podle tohoto zákona je vždy stát (srovnej např. rozsudek sp.zn. , Sb. rozh. Nejvyššího soudu, svazek 17, č. C 1210). Pro počátek běhu promlčecí doby není významné ani to, zda a kdy se poškozený dověděl o výsledku šetření stížnosti na nesprávný úřední postup. Výsledek řízení o takové stížnosti není podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody. Z uvedeného je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že rozsudek, který řeší dovoláním vymezenou právní otázku v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. a že tedy dovolání žalobce není přípustné.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že směřuje především proti výkladu počátku běhu promlčecí doby, jak jej provedly soudy. K tomu Ústavní soud poukazuje na obsah spisového materiálu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, tak jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabývaly odvolací soud i dovolací soud a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Výklad počátku běhu promlčecí doby, provedený krajským soudem a Nejvyšším soudem, je v souladu s dosavadní judikaturou, což soudy také zdůraznily a je plně přijatelný i z hlediska ústavněprávního.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi jejich skutkovým zjištěním a skutkovými a právními závěry, jež z něho vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení y a y nedošlo.

Ústavnímu soudu pro nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2005

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu