Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 266/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. A. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem v Brně, Pellicova 2c, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. -71 ze dne 15. 6. 2004 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. -42 ze dne 30. 6. 2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. -71 ze dne 15. 6. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. -42 ze dne 30. 6. 2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 8 - Karlín, Prvního pluku 5/211. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení d (dále jen " ").

Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Soud I. stupně i odvolací soud shledaly jeho žalobu o ochranu osobnosti jako nedůvodnou a dospěly k závěru, že neunesl důkazní břemeno, protože neprokázal, že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry, resp. že označený zásah byl objektivně způsobily zasáhnout do jeho občanskoprávní sféry. Šlo o nepravdivé tvrzení o údajném okamžitém zrušení jeho pracovního poměru. Stěžovatel tvrdí, že byla postupem žalované poškozena jeho čest a že obecné soudy neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav věci, který byl založen na nepřesném provedení důkazu u - prošetření stížnosti a na neprovedení dalších navrhovaných důkazů, zejména výslechu navrhovaných svědků. Tímto nesprávným postupem prý obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů, následně pak i k nesprávnému právnímu posouzení. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou o ochranu osobnosti domáhal vydání rozsudku, ukládajícího žalované zdržet se tvrzení, že České dráhy, s.o., s ním okamžitě zrušily pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle , dále odvolat své tvrzení, že České dráhy, s.o., s ním okamžitě zrušily pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle , stěžovateli se písemným dopisem omluvit a konečně zaplatit stěžovateli částku 25.000,- Kč. Po provedeném řízení Městský soud v Praze rozsudkem č.j. -42 ze dne 30. 6. 2003 žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že pracovní poměr stěžovatele u žalované skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru dne 19. 5. 1998 a není pravdivé tvrzení, že jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením podle . Pokud stěžovatel poukazoval na dopis žalované ze dne 22. 12. 1998, pak soud na základě provedeného důkazu zjistil, že tento dopis je odpovědí žalované na předchozí žádost (stížnost) stěžovatele ohledně skončení pracovního poměru. Jsou v něm konstatovány skutečnosti, k nimž v roce 1998 došlo, tj. skončení pracovního poměru dohodou a zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru, které byla původně navrhováno. V obsahu dopisu není uvedeno, že by pracovní poměr stěžovatele skončil okamžitým zrušením podle . Dále je v dopise uvedeno, že stěžovatel žádal o starobní důchod po skončení pracovního poměru, a je tam vysvětlení o vyplacené odměně s odkazem na kolektivní smlouvu. Soud I. stupně uzavřel, že v tomto dopise nespatřuje neoprávněný zásah do osobnostní sféry stěžovatele. Dále soud konstatoval, že tento dopis byl doručen pouze stěžovateli, který ani netvrdí, že by byl doručen jiné další osobě. Pokud byl dán na vědomí Generálnímu ředitelství, které původní stížnost stěžovatele postoupilo k vyřízení, jedná se o předpisy upravený postup, který nemůže být neoprávněným zásahem. Soud I. stupně uzavřel, že je vázán předmětem sporu tak, jak jej stěžovatel vymezil, a v tomto směru stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry a že původcem tohoto neoprávněného zásahu je žalovaná.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. -71 ze dne 15. 6. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přejal skutková zjištění soudu I. stupně, učiněná z jím provedených důkazů, a považuje je za dostačující a správná. Důkazní návrh stěžovatele uplatněný v odvolacím řízení - doplnění dokazování výslechem svědkyň - považoval odvolací soud za nadbytečný, neboť rozhodné skutečnosti pro posouzení věci z hlediska ustanovení a násl. byly již zjištěny soudem I. stupně. Navíc uvedený důkazní návrh stěžovatel přes poučení podle ustanovení neuplatnil před soudem I. stupně. Odvolací soud dodal, že sdílí i právní názor soudu I. stupně, který dovodil ze zjištěného skutkového stavu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, leč dovolací řízení bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. -83 ze dne 31. 1. 2005 zastaveno pro nesplnění zvláštní podmínky dovolacího řízení, tj. pro nedostatek právního zastoupení stěžovatele.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které soudy přijaly - podle jeho názoru - na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Namítá, že neprovedly jím navrhované důkazy, které by dostatečně objasnily skutkový stav věci a umožnily by, aby soudy dospěly ke správným závěrům. Ústavní soud především připomíná, že neúspěch ve sporu neznamená porušení základního práva na soudní ochranu, pokud soudy v příslušném řízení postupovaly v souladu se stanovenými pravidly. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v hranicích daných , zejména pak při hodnocení důkazů se řídily zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení Pokud jde o námitku, že obecné soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, pak ze spisu i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel navrhl výslech dvou svědkyň až v řízení před odvolacím soudem, i když byl řádně soudem I. stupně poučen o právních možnostech navrhování důkazů. Ústavní soud proto uzavřel, že se ve věci jednalo toliko o aplikaci jednoduchého práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem, nepostupovat svévolně a v souzené věci nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. K porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle y tedy nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2005

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Jitka Kučná