Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 656/04

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti P., právně zastoupené advokátem Mgr. V.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 2004 čj. -81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002 čj. -66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2001 čj. -45, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Včas podanou ústavní stížností [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 ], napadá stěžovatelka všechna tři v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a uvádí, že jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2001 čj. -45, který zamítl žalobu stěžovatelky o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1999, tak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002 čj. - 66, který rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, porušily její právo ve smyslu d (dále jen " "), které každému zaručuje možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Porušení svého práva ve smyslu výše uvedeného y vytýká stěžovatelka rovněž dovolacímu soudu, který, podle jejího názoru, měl otázku uvedenou stěžovatelkou v dovolání posoudit jako otázku zásadního právního významu, a poté měl přezkoumat, "zda v odvolacím řízení měly či neměly být provedeny důkazy navrhované stěžovatelkou podle ustanovení (dále jen "o. s .ř.")".

Stěžovatelka (v občanském soudním řízení žalobkyně) prý ve svém odvolání proti zamítavému výroku soudu prvního stupně navrhovala v souladu s ustanovením , provedení důkazů, které měly prokázat oprávněnost jejích skutkových tvrzení. Tyto důkazy však odvolací soud neprovedl, ačkoli se podle názoru stěžovatelky jednalo o důkazy [ve smyslu ustanovení ], které měly zpochybnit věrohodnost důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům nesprávné posouzení otázky její aktivní legitimace pro podání předmětné určovací žaloby.

Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelka připouští, že sice ve svém dovolání pregnantně nevymezila posouzení otázky své aktivní věcné legitimace jako otázku zásadního právního významu, dovolací soud ji však prý měl jako takovou z obsahu jejího podání dovodit sám.

II.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že na návrh stěžovatelky jako žalobkyně probíhalo před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 30. 4. 1999 mezi společností R., a. s. (v řízení před obecnými soudy 2. žalovaný) jako kupujícím a Českou republikou - Ministerstvem dopravy a spojů (v pravomocně skončeném řízení 1. žalovaný) jako prodávajícím. Předmětem sporu byla skutečnost, zda žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci - D. p. o., mělo na základě privatizačního projektu D. p. o. svědčit předkupní právo k jedné ideální polovině nemovitostí, a to domu č. p. 85, a pozemků parc. č. 741 - zastavěná plocha a parcela č. 1039/2 ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaných na listech vlastnictví č. 508 a č. 6 pro katastrální území S., obec P., vedených u Katastrálního úřadu P. (dále jen "předmětné nemovitosti").

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2001 čj. -45 se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1999 byla zamítnuta (výrok pod bodem I. rozsudku).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po provedení důkazů a jejich zhodnocení vzal za prokázané, že ke dni 27. 4. 1998 byly předmětné nemovitosti v P., ve spoluvlastnictví D. (v rozsahu id. 1/2) a dalších čtyř fyzických osob restituentů. Kupní smlouvou ze dne 30. 7. 1998 odkoupila 2. žalovaná (společnost R., a. s.) spoluvlastnické podíly těchto fyzických osob, přičemž Ministerstvo dopravy a spojů výslovně odmítlo předkupní právo k předmětné nemovitosti uplatnit.

Z těchto skutkových zjištění soud prvního stupně učinil právní závěr o nedostatku věcné aktivní legitimace stěžovatelky, neboť ta svůj podíl na nemovitosti nezískala na základě privatizace.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2002 čj. -66 potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud zabýval pouze otázkou aktivní věcné legitimace stěžovatelky a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka není a ani nikdy nebyla vlastníkem resp. podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a proto také není a nebyla účastníkem právního vztahu. "Spekulativní úvahy stěžovatelky, že kdyby bývalo došlo k uplatnění předkupního práva příspěvkovou organizací D. (ta však předkupní právo neuplatnila), byly by předmětné nemovitosti zahrnuty do privatizačního projektu a vlastníkem takového majetku by se stala následně stěžovatelka" nemohou nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky zhojit, zdůrazňuje odvolací soud, proto s ohledem na výše uvedený závěr nebylo nutné se věcí dále zabývat i z jiných hledisek.

Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2004 čj. -81 tak, že dovolání odmítl. Dovolací soud nejprve konstatoval, že stěžovatelkou uplatněný důvod [ve smyslu ustanovení ] lze uplatnit teprve tehdy, je-li dovolání přípustné. Protože v dané věci bylo možné přípustnost dovolání opřít jen o ustanovení , zkoumal dovolací soud, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam.

Ve vztahu k námitkám stěžovatelky o neprovedení jí navrhovaných důkazů v rámci odvolacího řízení dovolací soud konstatoval, že jde o otázky skutkového zjišťování, které nemohou být předmětem posuzování dovolacího soudu, neboť nejde o otázky právní. Právní otázku, jež by v obecné rovině mohla mít zásadní právní význam pro všechny totožné či obdobné případy, však stěžovatelka v dovolání neformulovala.

Dovolací soud proto z obsahu stěžovatelkou uplatněného mimořádného opravného prostředku dovodil, že otázka, zda na stěžovatelku přešlo předkupní právo zaniklého D., a zda v důsledku toho je předmětná kupní smlouva neplatná, stejně jako otázka aktivní věcné legitimace stěžovatelky v projednávané věci, je významná jen pro věc samu, a nemá tudíž "příslušný judikatorní přesah". Protože otázka věcné legitimace stěžovatelky ve vztahu ke vzniku předkupního práva nebyla podle názoru dovolacího soudu v řízení řešena v rozporu s hmotným právem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení , a dovolání odmítl.

III.

Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému obecných soudů, neboť v podstatě jen opakuje námitky, předestřené oběma soudům v rámci pravomocně skončeného řízení, jimiž se však tyto soudy zabývaly, a v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků i řádně vypořádaly.

Předmětem ústavní stížnosti je tedy především nesouhlas, resp. polemika stěžovatelky jak se skutkovými, tak i s právními závěry obecných soudů o tom, že stěžovatelka k podání určovací žaloby není aktivně věcně legitimována, neboť není a nikdy nebyla vlastnicí, resp. spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a tedy není a nebyla účastnicí uvedeného právního vztahu. Jak správně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud, argumentace stěžovatelky o její údajné aktivní legitimaci k podání předmětné určovací žaloby je založena na spekulativních tvrzeních, která nemají oporu v provedených důkazech.

Z pohledu roviny ústavně právní tato argumentace postrádá jakoukoli relevanci. Povšechné tvrzení stěžovatelky, že rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího porušily její právo ve smyslu y není korektní, neboť tyto soudy o žalobě stěžovatelky jednaly a rozhodovaly a svá rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily.

Nelze souhlasit se stěžovatelkou rovněž ohledně jejího tvrzení, že obecné soudy nesprávně hodnotily otázku nedostatku její aktivní věcné legitimace, neboť právní závěr v této otázce zaujatý obecnými soudy odpovídá platné judikatuře. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je vždy jen otázka, zda takový právní názor je ústavně konformní, nebo naopak jeho uplatnění v konkrétní věci představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávané věci postup soudů nelze označit za protizákonný či dokonce protiústavní.

V případě podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení musí žalobce prokázat svoji aktivní věcnou legitimaci, a dále tvrdit a prokazovat skutečnosti odůvodňující závěr, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Skutečnost, že stěžovatelka po procesní stránce neprokázala věcnou legitimaci, jako jeden z předpokladů úspěšné určovací žaloby, znamenala, že v předmětném řízení se nebylo možné zabývat věcí samou, a v tomto směru rovněž provádět stěžovatelkou v odvolacím řízení navržené důkazy. Postup a rozhodnutí obecných soudů v této věci nelze považovat za porušení y.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti neshledal, že by postupem obou obecných soudů a na ně navazujícími rozsudky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto návrh odmítl podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2005

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu