Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 477/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOJOVÉ KLÍČKY, s. r. o., se sídlem Příbram IV, A. Jiráska 264, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram I, Zahradnická 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2004, čj. - 193, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Uvedla, že na základě smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku ČR (dále jen "FNM") koupila nemovitý majetek, který byl do rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 16. 6. 2000 v nájmu M. N. K zániku tohoto nájmu došlo podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Okresní soud v Příbrami rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, že základ žalobního nároku vůči stěžovatelce, požadující úhradu nákladů za zhodnocení nemovitosti, ve smyslu ObčZ, je opodstatněný. Tento rozsudek Krajský soud v Praze potvrdil a dovolání proti němu Nejvyšší soud ČR odmítl.

Podle stěžovatelky bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle d (dále jen ""). Dnem 1. 7. 2000 na ni sice přešel privatizovaný majetek, ale stěžovatelka nepřevzala povinnost k úhradě protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota tohoto majetku činností M. ., protože v uvedený moment již nebyla v postavení pronajímatele, ale v postavení subjektu, který je absolutním nabyvatelem všech práv a povinností po původním vlastníkovi. Stěžovatelka svůj závazek, vyplývající z ObčZ, splnila již úhradou kupní ceny, protože ke zhodnocení majetku M. N. bylo přihlédnuto při určení výše kupní ceny. Není možné, aby stěžovatelka hradila stejnou věc dvakrát.

V souladu s ustanovením , 4 bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího soudu ČR, který odkázal na své rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že dovolání stěžovatelky řádně posoudil a neshledal jej přípustným, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu . Tento závěr zdůvodnil a v rozhodnutí odkázal na dosavadní ustálenou judikaturu.

Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, čj. - 123, ve věci žalobce M. N., proti žalované stěžovatelce a s. p. DIAMO, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, shledal opodstatněným základ žalobního nároku na náhradu nákladů za zhodnocení nemovitosti proti stěžovatelce a žalobu proti s. p. DIAMO zamítl s tím, že o konkrétní výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce M. N. firma NOMI a s. p. DIAMO uzavřely dne 29. 4. 1992 smlouvu o nájmu nebytových prostor. Nájemce (M. N.) zhodnotil, se souhlasem pronajímatele, pronajatou nemovitost, přičemž pronajímatel se nezavázal k úhradě nákladů spojených s úpravami pronajatých prostor. Ministr průmyslu a obchodu ČR, rozhodnutím č. 88/2000, ze dne 16. 6. 2000, rozhodl s účinností ke dni 1. 7. 2000 o vyjmutí a převedení části majetku uvedeného státního podniku (která byla předmětem nájmu) na FNM. Tím došlo, ve smyslu , k zániku práva M. N. užívat pronajatý majetek. Spolu s převáděným majetkem přešly na FNM práva, závazky a pohledávky z právních vztahů, které se vztahují k tomuto převáděnému majetku, proto přešel na FNM i závazek na náhradu zhodnocení majetku ve smyslu ObčZ. Smlouvou ze dne 28. 6. 2000 FNM prodal předmětný majetek s. p. DIAMO stěžovatelce, na kterou, podle čl. IX smlouvy, přešla i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Stěžovatelka se tudíž nemůže zbavit odpovědnosti za závazky, související s privatizovaným majetkem, poukazem na to, že majetek nabyla od FNM.

K odvolání žalobce i stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, čj. - 166, potvrdil uvedený mezitímní rozsudek ve věcné části, týkající se nároku M. N. vůči stěžovatelce. V části směřující proti zamítavému výroku, týkajícímu se s. p. DIAMO, odvolání stěžovatelky odmítl.

Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2004, čj. - 193, jako nepřípustné. Právní otázku, kterou stěžovatelka považovala ve svém dovolání za otázku zásadního významu, tj. zda lze zhodnocení nemovitosti, provedené nájemcem na základě nájemní smlouvy a následného oprávnění daného ustanovením ObčZ, považovat za bezdůvodné obohacení, neřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. S ohledem na aplikaci tohoto ustanovení pak s přihlédnutím k ustanovení vyřešil správně i pasivní legitimaci stěžovatelky a nedostatek pasivní legitimace s. p. DIAMO. Podle Nejvyššího soudu ČR ustanovení ObčZ výslovně řeší otázku vztahů nájemce a pronajímatele, souvisejících se změnou na pronajaté věci. Jedná se tedy o speciální úpravu vztahů mezi účastníky, a proto nepřichází v úvahu posouzení nároku na úhradu nákladů spojených se změnou pronajaté věci podle a násl. ObčZ o bezdůvodném obohacení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2003, sešit č. 2, pod č. 14. Podle Nejvyššího soudu ČR tedy napadený výrok rozhodnutí neměl v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu , neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a napadený výrok rozhodnutí je i v souladu s dosavadní judikaturou.

Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s tím, jak bylo interpretováno ustanovení a tvrdí, že tímto výkladem bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva ve smyslu y (což lze dovodit z obsahu návrhu, i když tento odstavec výslovně neuvádí).

Ústavní soud se tedy zabýval jak namítaným porušením vlastnického práva, tak případným zásahem do práva na spravedlivý proces. Nejdříve zkoumal, zda uvedenou interpretací relevantního ustanovení ObčZ nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uzavřel, že k takovému zásahu nedošlo. Obecné soudy svá rozhodnutí vyčerpávajícím a srozumitelným způsobem odůvodnily. V daném případě Ústavní soud nenašel znaky ústavně nesouladného výkladu a aplikace norem podústavního práva. Provedená interpretace a aplikace byla ústavně konformní.

Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva stěžovatelky ve smyslu y, stěžovatelka sice nijak blíže (z hlediska ústavně právního) neodůvodnila, jak mělo k tomuto zásahu dojít, ale lze jej dovodit z jejího tvrzení o tom, že zhodnocení nemovitosti (činností bývalého nájemce M. N.) zaplatila v kupní ceně a není tedy možné, aby hradila stejnou věc dvakrát. V tom, že obecné soudy shledaly stěžovatelku pasivně legitimovanou k povinnosti uhradit M. N. zhodnocení nemovitosti na základě ObčZ a , nelze podle Ústavního soudu spatřovat protiústavní zásah do jejího vlastnického práva. Jinými slovy, rozhodnutí soudů do jejího vlastnického práva zasáhla, nikoli však způsobem ústavně nesouladným. Jestliže stěžovatelka byla toho názoru, že dané zhodnocení bylo zohledněno již v příslušné kupní smlouvě, a byla ho tedy nucena hradit dvakrát, patrně nic jí nebránilo, aby se obrátila se svým požadavkem na prodávajícího.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu