Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 159/05

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele B. Z., zastoupeného JUDr. Blankou Bachrovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 18, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, č. j. -145, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, č. j. -145, bylo zamítnuto dovolání žalobce (stěžovatele) proti žalované (Česká republika) v řízení o ochranu osobnosti. Žalobce se domáhal v občanskoprávním řízení o ochraně osobnosti náhrady nemajetkové újmy ve výši 290.768,60 Kč, která měla být způsobena tím, že žalobce byl od 21. září 1995 do 5. února 1996 držen ve vazbě, přičemž z této vazby nebyl propuštěn, a to ani na základě žádosti o propuštění z vazby, i když byly provedeny všechny potřebné výslechy svědků a výsledky vyšetřování dokazovaly jeho nevinu. Posléze byl žalobce v trestním řízení zcela zproštěn obžaloby. V rámci následného řízení o ochraně osobnosti Nejvyšší soud dovodil, že nebyl naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby ve smyslu (dále jen "obč. zák."). Podle znění citovaného ustanovení musí být dána existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, který spočívá buď v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osob v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí existovat příčinná souvislost mezi tímto zásahem a protiprávností takového zásahu. Neoprávněným zásahem se přitom rozumí takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. V některých případech se může jevit určitý zásah jako neoprávněný, ale vzhledem k existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu na něj nelze nahlížet jako na neoprávněný. O neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby nejde mj. v případech, kdy je zásah dovolen, resp. jeho možnost je předpokládána zákonem. V daném případě mělo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených procesních oprávnění orgánů činných v trestním řízení. V řízení však nebylo prokázáno, že by v rámci tohoto trestního řízení orgány v něm činné vykročily z mezí trestního řízení. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že není možné v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť to je předmětem trestního práva procesního.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, které však blíže nespecifikoval. To, že nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby neodkladně, považuje stěžovatel za zásah, který nebyl podmíněn příslušnou zákonnou úpravou. Dle jeho názoru nešlo o přiměřený způsob, ale o exces orgánů činných v trestním řízení. Protože výsledky dokazování nasvědčovaly tomu, že stěžovatel trestný čin nespáchal, mělo být co nejrychleji (neodkladně) rozhodnuto o jeho žádosti propuštění z vazby a nikoliv až za tři měsíce po podané žádosti. Tím byl stěžovatel zbaven možnosti svobodně žít a pracovat.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že výtky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nejsou důvodné.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, která ovšem obsahovala pouze minimální ústavněprávní argumentaci, namítal pochybení obecných soudů v řízení o ochraně osobnosti. Podstatou jeho námitek ovšem bylo, že soudy v občanskoprávním řízení nezohlednily postup orgánů činných v trestním řízení, zejména pak, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že orgány činné v trestním řízení nerozhodly o propuštění stěžovatele z vazby, i když byly dle jeho názoru pro jeho propuštění splněny podmínky. Stěžovatel se tak v podstatě domáhal přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení civilním soudem, resp. údajné pochybení orgánů činných v trestním řízení mělo být základem pro přiznání náhrady nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti. Takový postup ovšem není možný. Obecné soudy, které se zabývaly žalobou stěžovatele na ochranu osobnosti a konkrétně Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost především směřuje, podrobně, jasně a správně vyložily, v čem spatřují důvody pro zamítnutí žaloby. Shledaly, že z postupu orgánů v trestním řízení nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Takové jednání orgánů činných v trestním řízení je třeba považovat za výkon práv a povinností stanovených zákonem, který vylučuje neoprávněnost zásahu. Na tento závěr nemá vliv ani ta skutečnost, že byl stěžovatel v trestním řízení zcela zproštěn obžaloby. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti žádné výhrady. V rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. října 2005

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu