Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 119/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Karlem Svobodou, advokátem Advokátní kanceláře v Bruntále, Sladovnická 13, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 7. 2004, sp .zn. a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2004, sp.zn. , za účasti Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen) a a 95y, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž byl zavázán k úhradě nájmu za užívání pronajatých nemovitostí ve výši po 391 Kč s přísl. každému žalobci.

Z obsahu připojeného spisu a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobci se jako spoluvlastníci nemovitostí domáhali po stěžovateli zaplacení rozdílu mezi zaplaceným nájmem a jeho výší, předepsanou dopisem ze dne 20. 8. 2002 na Kč 2 488 za měsíce červenec a srpen 2002. Stěžovateli vzniklo právo užívání předmětných nemovitostí na základě ústní dohody o předání a převzetí bytu, uzavřené dle rozhodnutí o přidělení bytu vydaného Místním národním výborem v Horním Městě ze dne 29. 4. 1983 (následně změněné na nájem novelou obč. ), Vlastníky předmětných nemovitostí se posléze stali žalobci na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené dle , a to každý ideální 1/9.

Soud po provedeném řízení, kdy vyšel ze shodného tvrzení účastníků o rozsahu užívaných nemovitostí, dospěl k závěru, že na základě vyhl. , a cenových výměrů MF ČR č. 1/2002 a č. 2 /2002 měl stěžovatel platit za užívání bytu, společných prostor (které výlučně užíval) a pozemků maximální nájemné ve výši 2 703,10 Kč měsíčně. Stěžovatel, který v červenci a srpnu 2002 zaplatil jen po 730 Kč, dluží 1 973,10 Kč za 1 měsíc, t.j každému ze žalobců po 219 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali nižší nájem, soud zavázal stěžovatele, aby každému ze žalobců doplatil za červenec a srpen 2002 celkem 391 Kč s přísl. Krajský soud se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil.

Stěžovatel namítá, že soudy porušily zákon v tom, že řádně nevyhodnotily specifikum nájmu bytové jednotky a příslušenství, když do příslušenství ve stejné cenové relaci jako obytná plocha zařadily celou obytnou plochu půdního prostoru (cenu za 1 m2 snížily na polovinu) a do stejné cenové relace zařadily i dvě místnosti sloužící za sklad paliva a kurník, což odporuje místním podmínkám obce Horní Město i dobrým mravům. Namítá, že nikdy nebyl stanoven přesný rozsah užívání předmětu bydlení, po přechodu vlastnického práva na žalobce nebyla řádně stanovena nájemní smlouva a nikdy nedošlo k vzájemné dohodě ani jednoznačnému rozhodnutí pronajímatelů o výši nájmu. Nebyl vymezen rozsah nájmu vedlejších prostor, nebylo prokázáno, že stěžovatel užíval tyto plochy výhradně sám, neboť výhradní užívání nelze dovozovat z toho, že byl v celém areálu jediným nájemcem, stejně jako z existence jediného vstupu na půdu nelze dovodit, že celou půdu užíval jen stěžovatel. Poukázal dále na to, že soudy nepřihlédly k dosavadnímu řádnému placení nájmu a ke skutečnosti, že pronajímatelé nevynaložili žádné prostředky na opravy a údržbu objektu.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že se nedopustil žádného procesního pochybení.

Okresní soud ve vyjádření k tvrzení stěžovatele, že mu nebyl stanoven přesný rozsah nájmu, uvedl, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 29. 4. 1983 byl stěžovateli přidělen předmětný byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v domku č.p. 44 v Rešově. Stěžovatel se ujal užívání bytu v domě tak, že převzal klíče od celého objektu, který měl zcela k dispozici, nikdo jej v užívání prostor v domě neomezoval a on sám nedal najevo, že některý prostor v domě neužívá a dává jej pronajímateli k dispozici. K námitce, že stěžovateli nebylo předepsáno nájemné, soud poukázal na přípis právního zástupce žalobců ze dne 20. 8. 2002 o výši nájemného. K tvrzení, že nebylo přihlíženo k specifice zemědělské usedlosti, soud uvedl, že vyšel ze shodného tvrzení účastníků, že stěžovatel spolu s bytem užívá i dvě místnosti v hospodářské části domu a v souladu s ust. jejich plochy započetl do započitatelné plochy pro výpočet nájemného dle výměru MF ČR č. 1/2002, který způsob využití místností neřeší.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Bruntále, sp.zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů, dle nichž se žalobci oprávněně domáhali nedoplatku na nájmu předmětných nemovitostí, neboť důvodně požadovali nájem nejen za obytné prostory, ale i za pronájem 2 hospodářských místností, dále půdy a pozemků, jichž byl stěžovatel výlučným uživatelem. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na svá vyjádření v řízení před obecnými soudy, kdy nesouhlasil s placením úhrady za místnosti, které byly součástí hospodářské budovy a nikdy nesloužily k ubytování, ale byly využívány jen jako sklad, přípravna krmiva a prostor k odkládání předmětů souvisejících s chovem domácích zvířat. Dále uvedl, že sice užívá půdu nacházející se nad obytnými a hospodářskými prostory, ale nikoliv celou a ani nemá ve vlastnictví předměty, kterými by ji mohl obsadit. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyslovil v řadě svých předchozích rozhodnutí, z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Ústavní soud ověřil, že okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, z něhož vyplynul rozsah a způsob užívání předmětných nemovitostí stěžovatelem a na takto zjištěný skutkový stav aplikoval příslušné předpisy, které v rozhodné době určovaly maximální možnou výši nájmu. (Za užívání 1 m2 bytových prostor žalobci účtovali 10,74 Kč, za ostatní prostory 50% z této částky, za užívání zahrady 1 Kč za 1m2 a rok.) Krajský soud, který se s jeho skutkovými a právními závěry ztotožnil, k námitkám stěžovatele doplnil, že místnosti v hospodářské části bytu je nutné považovat za příslušenství bytu, přičemž z hlediska povinnosti platit nájemné je nerozhodné, k jakému účelu tyto místnosti stěžovatel užívá. Obdobně totéž platí pro oprávnění stěžovatele využívat půdní prostory.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů, jinými slovy Ústavnímu soudu v tomto konkrétním případě nepřísluší přezkoumávat, zda stěžovatel fakticky a za jakým účelem užíval celou půdu a hospodářské místnosti a určovat výši nájmu či přehodnocovat závěry obecných soudů, které se již s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) odpovídajícím způsobem vypořádaly a v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy na věc aplikovaly.

Vzhledem k tomu, že jak bylo v řízení zjištěno, spoluvlastníky pronajatých nemovitostí jsou žalobci, stěžovatel tyto nemovitosti měl v rozhodné době v užívání a žalobci požadovali nižší nájemné než je maximální možné nájemné pro danou lokalitu, nebylo v projednávané věci ani zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy pouze z tohoto důvodu by bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní a opravňující zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud proto uzavírá, že jak ověřil, stěžovateli se dostalo práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatnily všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se jeho námitkami náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení článků 90 a 95 odst. 1y, je s ohledem na jejich systematické zařazení vě zřejmé, že tyto články garantují obecné principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu. V řízení o ústavní stížnosti se jich tak nelze samostatně dovolávat. Ze stejného důvodu se zpravidla nelze samostatně dovolávat ani y, neboť principy v něm obsažené se vztahují na všechny základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu