Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 506/05

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele M. R., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Pontassievská 1, 669 02 Znojmo, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005 č. j. -159 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2004 č. j. -102, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou, jakož i v ostatním z pohledu zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto [ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) ex lege přípustné] dovolání směřující do tamtéž označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, a to poté, co jmenovaný soud dospěl k závěru, že nedošlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení věci stěžovatele. Tento, žalován ve sporu v řízení před obecnými soudy jako ručitel, tvrdil a zastával názor, že v intencích § 306 odst. 1 obch. zák. je rovněž nutno i ručitele informovat (před podáním žaloby) o tom, že dlužník svůj závazek nesplnil a vyzvat jej k plnění ručitelského závazku. Nejvyšší soud vývody stěžovatele v tomto ohledu učiněné odmítl, přičemž jeho úvahy vyústily v konstatování, dle něhož z citovaného ustanovení ani z dalších ustanovení obch. zák. takovou povinnost věřitele dovodit nelze.

Současně stěžovatel svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti brojil proti shora citovanému, předtím již zmíněným dovoláním napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl výrokem sub (I.) změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. října 2002 č. j. -74 ve výroku II. tak, že stěžovateli byla uložena z titulu ručení povinnost k plnění za podmínek tam blíže popsaných, a dále výrokem sub (II.) byl tentýž rozsudek nalézacího soudu v rozsahu výroku II. přesně vymezeném a ve výroku III. zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Stěžovatel tvrdil, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z a d. Toto své přesvědčení odůvodnil tím, že uvedená rozhodnutí nesprávně vycházejí z přesvědčení, že v režimu obchodního zákoníku ručitel nemusí být věřitelem před podáním žalobního návrhu vyzván ke splnění závazku a tím mu i poskytnuta možnost, aby se vyhnul případnému vymáhání dluhu soudní cestou a s tím spojeným dalším nárokům věřitele (náklady soudního řízení, další úroky z prodlení ...). Přitom věřitel ze zajišťovaného závazkového vztahu je naproti tomu na základě výslovné právní úpravy povinen dlužníka k plnění písemně vyzvat a teprve poté se může domáhat úspěšně svých nároků u soudu. Stěžovatel má stručně shrnuto za to, že závěr obecných soudů, dle něhož ručitel nemusí být k plnění před podáním soudní žaloby věřitelem vyzván, porušuje princip rovnosti a tím, že v důsledku tohoto názoru mu byla uložena povinnost zaplatit dluh bez předchozí výzvy ze strany věřitele, byla mu tato povinnost uložena i v rozporu se zákonem. Proto se v petitu návrhu domáhal, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nálezem zrušil a ve smyslu podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.

Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem" (kupř. rozsudek ve věci Kadlec a další proti České republice), posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele z pohledu pojetí jeho petitu (návrhového žádání) navzdory výše uvedenému jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , ve znění pozdějších předpisů]. Z delimitace pravomocí vyplývá, že sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva je primárním posláním Nejvyššího soudu ( a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), přičemž úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (y ČR).

Po přezkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecnými soudy učiněná interpretace jednoduchého práva dopadajícího na věc stěžovatele (, a násl. , ve znění pozdějších předpisů), kterou tento napadá, nijak nevykročila z mezí jím vytčených, když nutno ve shodě s konstatováním Nejvyššího soudu zdůraznit, že povinnost věřitele vyzvat ručitele ke splnění jeho závazku z relevantních ustanovení obch. zák. jakkoli vyvodit nelze (obdobně je koncipována i úprava ve smyslu a násl. obč. zák.). Pokud tedy stěžovatel namítá, že se o své povinnosti splnit závazek vůči ručiteli "nedověděl včas", nýbrž až v důsledku zahájení soudního řízení, nezbývá než v těchto souvislostech poukázat na maximu neznalost práva neomlouvá (ignorantia iuris neminem excusat) ve spojení se zásadou bdělým náležejí práva, resp. zákony jsou psány pro bdělé (vigilantibus leges sunt scriptae), a to i v kontextu ustanovení obch. zák., dle něhož je věřitel povinen bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli na požádání výši své zajištěné pohledávky, z kteréžto dikce podává se, že je tak přirozeně povinen na požádání učinit bez zbytečného odkladu kdykoli, a to i opakovaně.

Jak plyne z řečeného, porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo, což vedlo k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]; stran rozsahu návrhu ve vztahu k výroku sub II. rozsudku Krajského soudu v Brně, s ohledem na jeho zrušující charakter, tj. pokračující řízení ve věci a subsidiaritu ústavní stížnosti stalo se tak pro nepřípustnost [, cit. zák.]. Návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku pozbyl z povahy věci potenci své projednatelnosti, tudíž o něm již nebylo samostatně rozhodováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2005