Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 497/05

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti ing. L. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem 787 01 Šumperk, Kozinova 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 31. 1. 2005 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 13. 7. 2005, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. y základních práv a základních svobod (dále jen" Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a domáhá se jejich zrušení.

V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení proti němu vedeného, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, přitom klade důraz na to, že řízení probíhalo celých 8 a půl roku. Obvinění mu bylo sděleno dne 6. 9. 1996 a rozsudky soudu I. stupně byly pro formální vady opakovaně odvolacím soudem rušeny. Svůj poslední rozsudek v této věci vydal soud I. stupně dne 14. 9. 2004. Stěžovatel se znovu odvolal a k jeho odvolání vrchní soud opětovně konstatoval, že rozsudek soudu I. stupně trpí řadou formálních nesprávností a proto jej zrušil a tentokrát již sám ve věci dne 31. 1. 2005 rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím, jímž stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., za který byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, přičemž podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání prodej, nákup paliv a maziv a výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel také dovoláním, v němž pro nepřiměřenou délku trvání řízení namítal nepřípustnost trestního stíhání, jeho dovolání však bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Stěžovatel zdůrazňuje, že z trestního spisu vyplývá, že se ke všem úkonům vždy řádně a včas dostavil, průtahy v řízení jdou jednoznačně na vrub orgánů činných v trestním řízení a především na vrub nesprávného postupu nalézacího soudu, jenž se jak v průběhu řízení tak v samotných rozsudcích dopustil podstatných pochybení, jež zapříčinila opakované rušení jeho rozsudků a tím negativně ovlivnila samotnou délku trestního řízení. Poukazuje na to, že k této skutečnosti se ve svém posledním rozsudku vyjadřoval i Vrchní soud v Olomouci, jenž konstatoval, že uvedené řízení nesplňuje podmínky práva stěžovatele na spravedlivý proces z hlediska rychlosti řízení. Stěžovatel se tak domnívá, že porušení tohoto práva mělo mít přímý dopad na trestní řízení v tom smyslu, že mělo být podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastaveno. Odkazuje dále na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva přiměřenosti délky trvání řízení se týkající s tím, že v jeho případě tato lhůta byla překročena, a tudíž se podle něj stalo trestní řízení nepřípustným. Jak dále v ústavní stížnosti uvádí, je mu znám názor Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k této problematice, podle něhož porušení práva na spravedlivý proces pro nedodržení přiměřené lhůty není důvodem pro zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost, s tímto názorem však stěžovatel nesouhlasí, považuje jej za formalistický. Podle jeho názoru sama skutečnost, že Úmluva zaručuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a contrario znamená, že zakazuje její projednání mimo přiměřenou lhůtu a jestliže tedy projednání trestní věci není skončeno v uvedené přiměřené lhůtě, je zcela zřejmě po jejím uplynutí pro rozpor s Úmluvou zakázáno. Opačný výklad by podle stěžovatele degradoval uvedené právo na pouhou formalitu bez věcného obsahu a možnosti domáhat se skutečné ochrany jeho dodržování. Tato situace by pak jistě nenastala, pokud by s jeho porušením nebyla spojena shora uvedená sankce. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl zrušení obou shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Především třeba uvést, že ústavní stížnost stěžovatele směřující proti shora označenému rozhodnutí vrchního soudu je nepřípustná ve smyslu ust. a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť, jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, Ústavnímu soudu proti uvedenému rozhodnutí vrchního soudu již dříve ústavní stížnost podal, tato je vedena pod

sp. zn.

a nebylo o ní dosud rozhodnuto. V této části byla proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zák. jako nepřípustná odmítnuta.

Pokud jde o ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byla tato posouzena jako zjevně neopodstatněná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jmenovaného soudu je totiž patrno, že dovolacími námitkami, které nyní stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti a z nichž dovozuje nezbytnost zastavení trestního stíhání jako nepřípustného pro překročení přiměřené lhůty k projednání trestní věci, se dovolací soud obsáhle a velmi podrobně zabýval a nepřisvědčil jim. Výklad ust. tr. řádu ve vztahu k možnosti zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení Úmluvy resp. y, který Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podal, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a proto na něj zcela odkazuje, aniž by považoval za nutné jej opakovat ve vztahu k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, které jak již naznačeno jsou v podstatě totožné jako námitky dovolací. Závěry Nejvyššího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedené také v zásadě konvenují názorům Ústavního soudu na danou otázku, které také již opakovaně ve svých rozhodnutích dal najevo (srov. např. rozhodnutí

sp. zn.

,

,

a další označené rovněž již v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu), v nichž, také v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vyslovil své přesvědčení o tom, že samotné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě - které ve věci stěžovatele již konstatoval odvolací soud a této okolnosti dal také určitý výraz při ukládání trestu stěžovateli - nemůže založit nepřípustnost trestního stíhání. Vyjádřil se v nich i k možnostem nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pomocí prostředků předpokládaných článkem 13 Úmluvy a zdůraznil také, že je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a že za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti, vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána. Od názorů v dřívější judikatuře na tuto otázku Ústavním soudem vyslovených pak není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci. S přihlédnutím k tomu, že samotný Nevyšší soud v dané věci právo na projednání věci v přiměřené lhůtě neporušil - o dovolání stěžovatele bylo rozhodnuto do půl roku - tak Ústavní soud uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto jeho ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2005